Modlitba a perlokuce aneb “nemodlete se jako pohané”

Modlitba jakožto činnost, patří do kategorie mluvních aktů, kterými se zabývá filosofie jazyka. J. Austin ve své knize “Jak udělat něco slovy”, rozlišuje tři dimenze tohoto jednání. Jde o lokuční, ilokuční a perlokuční sféru. Vyřčení slov jako takové, nazývá lokuční akt. Ilokuční aktem míní Austin jednání, které mluvčí vykonává tím, že pronáší lokuci. A pelokuční akt, který však není vždy nutně přítomný, je tou oblastí jednání, ve které se mluvčí pokouší dosáhnout určitého efektu. Zásadním rozdíl mezi ilokučním a perlokučníém aktem tkví v tom, že ilokuce se (na rozdíl od perlokuce) váže k určitým zvyklostem a pravidlům, podle kterých lze určit, jde-li o zdařený akt.

Když například muž požádá ženu o ruku, vysloví lokuci “vezmeš si mě?”. Ilokuční akt bychom pak mohli popsat jako zasnoubení, nebo žádost o ruku. Jeho zdařilost závisí na tom, byly-li splněny podmínky, které ke zvyklosti zasnoubení patří (např. pokud jsou oba aktéři svobodní). Perlokučních aktů může být v závislosti na kontextu v tomto případě celá řada. Muž může například usilovat o to, aby byla jeho vyvolená šťastná, může se tímto krokem snažit posílit její důvěru v daný vztah, nebo se může tímto způsobem pokusit vyřadit ze hry soka v lásce a podobně. Je také možné, že jeho záměry obsahují vše výše jmenované.

Zkoumání modlitby jako mluvního aktu vnáší do problematiky modliteb zajímavou perspektivu. Zvláště pokud chceme zvažovat možné neoprávněné užití, chybné provedení, nebo zneužití ilokučního aktu modlitby. Většinu z takových “hrubých nedostatků” (kromě zneužití, které se týká především vnitřního postoje), lze sledovat přímým rozborem lokuční dimenze řečového aktu. Větší nebezpečí spočívá v perlokučních záměrech, které nelze objasnit tak snadno.

Zvláště veřejné modlitby může provázet pokušení k hříšným perlokucím. Kromě těch, na které poukazuje Písmo – tedy snahy zalíbit se modlitbou lidem, či snaha vynutit si u Boha vyslyšení modliteb skrze jejich úmorné opakování, je možné varovat i před dalšími. Veřejné modlitby mohou sloužit i jako prostor nepřímé komunikaci ve společenství. K takovým perlokučním aktům patří například snaha v modlitbě opravit či doplnit kázání (toto není přesné – více zde), poukázat na hříchy a slabosti bratří a sester, či je informovat o zajímavých událostech z vlastního života. Obtížnost kritiky takového perlokučního jednání spočívá v tom, že z hlediska lokce a ilokuce mohou být podobné modlitby zcela v pořádku (mají formu vyjádření díků, proseb, oslavy a  podobně). Pochybný perlokuční záměr mluvčího dokonce nemusí být zcela vědomý (např. proto, že vycítil podobný záměr u jiných modlitebníků a považuje jej za legitimní a přirozenou součást modlitby), nebo může být jiným chybně připisován. To vše však vypovídá o určité patologii společenství.

Samozřejmě platí, že ne všechny perlokuční akty modlitby, které nemají přímou souvislost s lokuční, nebo ilokuční dimenzí jednání jsou nutně problematické. Jako příklad může sloužit Ježíšovo pronášení modlitby “Otče náš”, jehož perlokučním záměrem je instruovat učedníky, jak se mají modlit. Nešvarům perlokuční dimenze veřejných modliteb je však nutné věnovat zvýšenou pozornost.