Sestry a bratři, milí přátelé, Písmo často připodobňuje jednání a myšlení člověka k ovoci. Každý život přináší určité plody. Občas sladší, občas kyselejší pláňata – podle podmínek, ve kterých lidé žijí. Pozemské plody mají vždy svou zemi původu – a podle ní se často snažíme odhadovat, jak budou chutnat. Ten, kdo srovná čínský a český česnek to dobře zná. O plodech lidského jednání mluvíme podobně. Říkáme – není se třeba divit, že jedná tak, jak jedná – vždyť byl v dětství trápen, nepoznal svého otce, špatně ho vychovávali – nebo naopak – ten je z dobré rodiny, měl zázemí a podobně. My, kteří věříme v Boha, však víme, že na pěstování ovoce nejsme sami, že naše plody nemusí být ubité a chudé, kvůli těžkému dětství, kvůli nemocem a soužení, které nás tísní. Vždyť Bůh nám dal svého Ducha. On je zdrojem a silou k tomu, aby se v našich životech urodilo zvláštní ovoce, které není v našich zeměpisných šířkách běžné. Je to ovoce, které nemá zemi původu, protože pochází z nebes. Je to ovoce od Hospodina, ovoce Ducha. Vítejte tedy u pátého dílu našeho letního pěstitelského seriálu.
V minulých dílech jsme mluvili o semínku tohoto ovoce, kterým je láska. O jeho šťávě – radosti, o jeho okrouhlém tvaru, kterým je pokoj a o jeho zralé barvě – trpělivosti. Dnes se (a to rovnou dvakrát) zakousneme do jeho sladké dužiny, abychom si připomněli jeho laskavost a dobrotu. Laskavostí a dobrotou ovoce Ducha se budeme zabývat najednou, protože jsou to skutečnosti velmi blízké a podobné. Kraličtí dokonce překládají – dobrotivost a dobrota. Laskavost a dobrota patří spolu s trpělivostí do oblasti lidských vztahů. Zatímco trpělivost nás učí jak nejednat – tedy v hněvu, laskavost a dobrota ukazuje jak jednat. Řecké slovo chréstos, neznamená totiž jen laskavý, nebo dobrotivý, ale také použitelný a užitečný. Jde o prokazování laskavosti a dobroty vůči druhým. Není to jen názor, či postoj – skutečná laskavost se musí prokazovat v činu, musí být užitečná a používaná.
Kdybychom si měli pod slovem laskavost něco představit, napadnou nás nejspíše drobné činy laskavosti. Laskavý člověk druhému podrží dveře, počká na pomalejšího, pustí staršího sednout v autobuse, usměje se na unavenou pokladní. To je všechno jistě dobré, a velmi milé a bylo by na světě lépe, kdyby k sobě lidé byli takto laskaví. Ale chceme-li porozumět ve větší šířce a hloubce, tomu co laskavost znamená a co přináší, musíme hledat ještě jinde. Pohleďme na laskavost a dobrotivost Boží, která se ukazovala v životě Pána Ježíše Krista. Například v případě cizoložné ženy, kterou k Ježíšovi přivedli zákoníci a farizeové, aby ho mohli obžalovat, že nedodržuje Mojžíšův zákon. Po tom, co se všichni se studem vytratili, řekl Ježíš: “Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ona řekla: Nikdo Pane. Ježíš řekl: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš! Kristova laskavost a dobrota je napájena spodními proudy Božího milosrdenství. Pramen laskavosti vyvěrá z evangelia – tedy ze zvěsti, která nás ubezpečuje, že žijeme v čase milosti, v němž se Bůh rozhodl vypořádat se hříchem – ne skrze soud a trest, který často hříšníka ještě více zatvrzuje, ale skrze odpuštění, milosrdenství a dobrotu – skrze laskavost. Nedůvěřivý člověk se zeptá – copak laskavost a dobrota někoho může přivést k pokání? Odpovídáme slovy apoštola Pavla: Copak snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Má-li se v našem světě něco změnit k lepšímu, nestačí lepší zákony, vyšší tresty, nebo o něco uvědomělejší občané – je třeba aby se změnil člověk. A změna člověka je možná jen skrze pokání – skrze vyznání vin, prosbu za odpuštění a změnu smýšlení. A k pokání nás podle apoštola Pavla nevede pouze soud, tresty a hrozby, ale především dobrotivost a laskavost Boží – jeho chréstos. Nemluvíme tedy dnes pouze o nějaké drobné laskavosti – ale o laskavosti a dobrotě Boží, která má moc vést k pokání, jenž je počátkem proměny člověka. Máloco na světě je tak vzácné, potřebné a silné, jako laskavost a dobrotivost Boží.
O to víc se smíme radovat z toho, že my, kteří jsme okusili, že “Pán je dobrý”, můžeme v moci Ducha nést ovoce laskavosti a dobroty a skrze laskavost sloužit druhým k pokání. Vždyť evangelium je laskavou zvěstí – ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. Laskavý Pán k sobě zve všechny unavené a obtížené břemenem vin a námahy a říká – učte se ode mne a vemte na sebe mé jho. Protože mé jho je chréstos, je to jho laskavé, jho laskavosti.
Milé sestry a bratři, druhou příchutí dužiny ovoce ducha je dobrota – činění dobrého. Často slyšíme a někdy i říkáme, že člověk sám od sebe nemůže nic dobrého vykonat. Některé proudy tradice reformace kladou důraz na lidskou zkaženost – a jistě vyjadřují důležitou část pravdy. Naše mluvení a myšlení by se však nemělo orientovat na dílčích principech, ale na celistvějším výhledu, který nám dává Písmo. Nejsme přeci zvěstovatelé vlastní zkaženosti, ale něčeho mnohem důležitějšího. Všimněte si, že téměř vždy, když v epištolách čteme o vědomí vlastní nehodnosti, o zkaženosti lidské přirozenosti, následuje slovo ale, nebo avšak – a pak přichází dobrá zvěst, pak přichází to nové. Stará přirozenost, která nemohla vykonat nic dobrého je v Kristu mrtvá. Nemáme se k ní hlásit, nemáme se s ní identifikovat. Občas se probouzí, dělá si na nás nároky. Občas jsme svedeni a hřešíme a pak musíme své hříchy vyznat – ale to nic nemění na tom, že jsme nové stvoření. A vždy když Bůh něco stvoří, je to dobré. Ano, když jsme žili bez Boha, nemohli jsme konat dobro a dobro v nás nepřebývalo, ale znovu jsme se narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží.
Buďme tedy, podobně jako Žalmista David svědky o Boží slávě a důstojnosti. Buďme věrnými svědky o Boží laskavosti, která nás přivedla k pokání, ale také nám dala znovu se narodit k životu, a nést ovoce laskavosti a dobroty. Přeji nám všem, abychom nesli ovoce v hojnosti. Amen.
