Sestry a bratři, milí přátelé, vítejte u sedmého dílu letního pěstitelského seriálu. Z léta nám už sice zbývá pouze necelý jeden měsíc, ale to nám vůbec nemusí vadit. Sezóna pěstování Ovoce Ducha totiž s létem nekončí. Z plodů ovoce Ducha se můžeme těšit celoročně. Četli jsme o vidění apoštola Jana. V závěrečné kapitole knihy Zjevení popisuje Jan nové nebe a novou zemi, kde z beránkova trůnu vyvěrá křišťálově čistá řeka vody života. A po obou stranách řeky roste stromoví života, které nese ovoce dvanáctkrát do měsíce, a jehož listí má léčivou moc pro všechny národy. Ovoce Ducha smíme okoušet jako předchuť a předznamenání toho budoucího ovoce stromu života. I ono se napájí u beránkova trůnu, roste stále a napomáhá v hojení narušených životů a lidských vztahů.
Rád bych vás na úvod požádal, abyste si vybavili, jakým způsobem poznáváte, jestli je ovoce, které chcete utrhnout či nakoupit, zralé. Předpokládám, že nejprve ovoce zhodnotíte podle jeho barvy. A o barvě ovoce Ducha jsme již mluvili – připodobňovali jsme jí k trpělivosti. U určitých typů ovoce pak ale většinou přichází ještě jedna zkouška – hmatem. Plod jemně zmáčkneme a tak zjišťujeme, jestli má zralou, tedy přiměřenou měkkost. Zralé ovoce nesmí být ani moc tvrdé, ani rozbředle změklé. Předposlední charakteristiku ovoce Ducha, o které dnes uslyšíme, je tichost, krotkost, nebo také mírnost, či pokora. Můžeme jí připodobnit právě ke zralé měkkosti ovoce.
Ovoce Ducha se nevyznačuje ani natvrdlostí pýchy, ani ušlápnutou změkčilostí. Dnešní svět si většinou cení spíše arogance, hlasitosti a sebevědomého sebeprosazování. V tichosti, či pokoře dnes mnozí lidé nevidí ctnost, ale spíše slabost. Pravá tichost a mírnost, pravá pokora však potřebuje mnohem více vnitřní síly, než pýcha a arogance. Vyrůstá z moci Božího Ducha. Abychom si uvědomili, jak dalece se vnímání tichosti v dnešním světě odlišuje od tichosti, o které čteme v Písmu, učiníme následující srovnání. Jak si lidé představují tichého, pokorného člověka? Většinou vytane na mysli obraz jakéhosi nevýrazného společníka, který toho moc nenamluví, nezapojuje se a stojí natolik v pozadí, že na jeho přítomnost lze snadno zapomenout. A jak to vypadá s tichostí a mírností podle Písma?
Ve starém zákoně to není nikdo menší, než Mojžíš, o kterém je řečeno, že byl nejtišší, nejpokornější z lidí (Nu 12,3). Postavil se Faraonovi, vyvedl lid z Egypta, mluvil s Hospodinem přímo – a přesto, nebo lépe – právě kvůli tomu, byl nejtišší z lidí. Pyšný člověk by na takový úkol nestačil. Mojžíš potřeboval větší sílu, než moc arogantní asertivity. Potřeboval sílu tichosti a mírnosti od Toho, který se mnohem později dal poznat proroku Eliášovi v hlasu tichého a mírného vánku.
Nový zákon nám pak přibližuje fascinující tichost, pokoru a mírnost Pána Ježíše Krista. Spasitel světa, Mesiáš a Syn Boží se narodil v jeslích, vyrůstal v rodině tesaře, nechal se pokřtít od Jana Křtitele, za učedníky si povolal většinou nevzdělané rybáře, čelil posměšným chytákům farizeů a zákoníků, a před tím, než vykročil cestou kříže, než vjel do Jeruzaléma jako tichý král na oslici, řekl svým učedníkům – „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce…“ (Mt 11,29) Učte se ode mne, říká nám beránek, z jehož trůnu vyvěrají prameny živých vod, které zavlažují stromoví s ovocem tichosti.
Mojžíšova tichost je obrazem a Ježíšova tichost je zjevením tichosti Boží. Může se nám zdá zvláštní mluvit o Boží pokoře a tichosti. Ale pohleďme, jakým způsobem Hospodin s člověkem jedná. Pohleďme, koho si vyvolil. Starého Abrahama s neplodnou Sárou, úskočného Jákoba, mladého Josefa, zprvu prchlivého Mojžíše, který postrádal výmluvnost, nejmladšího syna Jišaje, pasáčka Davida, a množství utiskovaných proroků – a pak v Ježíši Kristu i nás. Ne pro naši vzácnost, ale pro svou milost. Protože je Hospodin tichý a pokorný, nevybral si pro své dílo ty mocné, urozené, vznešené a geniální, ale nás. Toto vědomí nás chrání před natvrdlou pýchou a je prvním krokem k růstu pokory a tichosti ovoce Ducha.
Mírnost je zralá měkkost, která se nevzpírá dotekům Božím ani lidským. Podle Jakuba se mírnost projevuje především v poddanosti Boží vůli a v moudrosti, která je mírumilovná a ochotě se dá poučit a přesvědčit. (Jak 3:13, 17)
Jak jsme však viděli na příkladu Mojžíše a Ježíše Krista, mírnost a tichost se neprojevuje pyšnou tvrdostí, ale také není ani vyměklou pasivitou, která vždy mlčí. Být tichý neznamená být zticha. Jsme přeci povoláni ke zvěstování i k napomínání. Naše zvěstování i naše napomínání má však být pod vedením Ducha Svatého charakteristické tichostí a mírností. “Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí”, čteme v 1. Petrově (1. Pt 3:15). Totéž platí i o bratrském napomínání, o kterém se dočítáme v listu Galatským v zápětí: Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. (Gal 6:1) Stejný přístup prokazuje tedy mírnost ovoce Ducha k těm, kteří se nás ptají, k našim bratřím, ale i k odpůrcům. Apoštol Pavel vybízí Timotea: Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. (2 Tim. 2:23-24)
Sestry a bratři, mírnost je tedy možné projevovat, když se člověk poddává Boží vůli, když je poučován i když poučuje. Když poslouchá i když hovoří. Když je v rozhovoru s bratry i s odpůrci. Mírnost, jako zralá měkkost může prostupovat celé jednání těch, kteří se dají vést Duchem. Tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné (1 Pt 3:4). Kéž neseme ovoce v hojnosti. Amen.
