Sestry a bratři, vítám vás dnes u šestého dílu našeho letního seriálu, ve kterém se zabýváme pěstováním ovoce Ducha, tak jak jej zmiňuje apoštol Pavel v listu Galatským. Ovoce Ducha je metaforou pro určitý druh jednání, který vzniká a vyrůstá na základě následování Ježíše Krista. Hovoříme o něm takto podrobně proto, abychom je dokázali dobře rozpoznat, bránit před škůdci a podpořit jeho růst.
Dnes svou pozornost zaměříme na charakteristiku ovoce Ducha, pro kterou řečtina užívá slova pistis, což znamená věrnost, ale také víra, nebo důvěryhodnost. Jako u předchozích charakteristik ovoce Ducha, si i nyní pomůžeme připodobněním. Věrnost ovoce Ducha je jeho stopkou. Stopkou věrnosti se ovoce pevně přidržuje větve, ze které vyrůstá a skrze stopku věrnosti a víry, čerpá všechny živiny potřebné k růstu.
Bez stopky věrnosti nemůže vyrůst nejen ovoce Ducha, ale vůbec žádné ovoce. Každý, kdo chce mít dobré zaměstnání, dobrý manželský a rodinný život, každý kdo chce být dobrým přítelem, kdo chce tvůrčím způsobem zužitkovat svůj talent, poznává, že přelétavost a nevázanost může být krátkodobě příjemná, ale bez věrnosti, která vytrvá i v období těžkostí, zůstávají v životě přelétavého člověka jen na zem popadané nezralé zárodky pláňat. Množství nových začátků, ale žádné ovoce. Bez stopky věrnosti, ovoce nevyroste.
Pro život víry to platí ještě ve vyšší míře, vždyť – jak jsme si už řekli – pro věrnost a víru používá řečtina dokonce stejný termín. Náš Pán nám řekl: Beze mne nemůžete nic učinit. A proto víme, že se musíme věrně přidržet toho, který nás nese a vyživuje naše tělo, ducha i duši. Jako ve všech ostatních charakteristických rysech ovoce Ducha i zde naším zdrojem a příkladem Ježíš Kristus a jeho víra, jeho věrnost, která nám přinesla spásu.
V evangelijním textu, který jsme četli, Petr vyznává: Ty jsi Mesiáš. Ježíš však věděl, že jeho Mesiášské poslání má jiné požadavky a způsoby, než ty, které od Mesiáše tehdy židé běžně očekávali. Věděl, že musí jít jinou cestou, kterou mu vytyčil jeho Otec, že musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. Věděl, že jeho cesta není cestou světské moci a politické síly, ale cestou bezmoci, která bude nakonec korunována zjevením moci Boží ve vzkříšení. V Písmu také čteme, že hlavním svodem, který na Ježíše Krista nastražil satan, bylo pokušení opustit tuto těžkou cestu, opustit věrnost úkolu, který před ním ležel – zpronevěřit se svému poslání – a stát se takovým Mesiášem, jakého si lidé představovali a chtěli. A nyní znovu rozpoznává satanův hlas v napomínání jednoho ze svých nejbližších – učedníka Petra. A znovu tomuto pokušení odolává. “Odstup ode mne Satane, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.” Ježíš Kristus zůstal věrný Otcovu poslání, vyšel na cestu do Jeruzaléma, přestože věděl, co ho tam čeká.
Ještě z kříže volá: “Svého ducha kladu do tvých rukou,”. Cituje Žalm, který pokračuje slovy: “vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.” (Ž 31,6) V události ukřižování došla svého vrcholu věrnost Syna, věrnost až na smrt. V události vzkříšení se zjevila věrnost Otce, věrnost a spolehlivost a jistota pevnější, než jistota smrti. Je to věrnost Boží, která přečká utrpení i smrt. Díky věrnosti Ježíše Krista, jsme i my zachráněni a ospravedlněni. A v moci Ducha svatého jsou do bezpečného svazku věrnosti Otce a Syna připojováni i všichni ti, kteří Ježíše Krista následují. Žít novým životem v Kristu, to znamená žít v moci Ducha věrně ve vztahu k Bohu, ve vztahu ke svému povolání, ve své rodině i ve sboru.
Katalog těch, kteří nás předešli ve víře ze známé jedenácté kapitoly listu Židům, připomíná množství příběhů z Písma, ve kterých hrála rozhodující roli právě věrnost – důvěra v Hospodina se kterou v klíčových okamžicích svědkové víry jednali rozhodně a poslušně. Věrnost se – snad více, než jakákoliv jiná charakteristika ovoce Ducha – však musí osvědčit.
Jako Ježíšova věrnost, tak i věrnost jeho následovníků prochází skrze zkoušky a pokušení. Na základě svědectví Písma můžeme říci, že každé pokušení, kterému čelíme, je ve své nejhlubší podstatě sváděním k nevěrnosti. Ten dávný nepřítel, který by nás chtěl přivést k pádu, usiluje především o narušení naší důvěry vůči Bohu. Hřích je takový čin, ve kterém se chováme, jako by Bůh nebyl důvěryhodný, nebo jako by Boha vůbec nebylo. Hřích je projevem nevěrnosti. A stejně jako věrnost přináší nový život a bezpečnou stabilitu, nevěrnost přináší zhoubu a zánik.
Slyšte slovo Hospodinovo, synové izraelští! Hospodin vede spor s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha. Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá krev. Proto země truchlí, chřadnou všichni obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo, hynou i mořské ryby. (Oz 4, 1-3) Proč to všechno? Podobná zkáza se začíná šířit všude tam, kde chybí věrnost vůči Bohu i vůči lidem. Poslední časy se vyznačují mimo jiné tím, že věrnost je v nich nedostatkovým zbožím. Kristus pokládá svým učedníkům řečnickou otázku – zdali Syn člověka, až přijde, zda nalezne na zemi víru, věrnost?
My však toužíme po tom, aby nás náš Pán nalezl věrné. A proto si připomínáme také to, že náš Bůh je věrný a nedopustí, abyme byli podrobeni zkoušce, kterou bysme nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou nám připraví i východisko a dá nám sílu, abysme mohli obstát. Sám Hospodin ve své věrnosti pečuje o naší věrnost. Dává jí vyrůst skrze moc svého Ducha, který je stále s námi.
A proto si připomínejme věrnost Boha Otce i Syna i Ducha, utíkejme od pokušení, které chce naši věrnost Bohu otupovat a rozrušovat, posilujme se vzájemně ve zkouškách, ve kterých se má naše věrnost osvědčit, a usilujme o to být věrní úkolům, které nám náš Pán svěřil – v těch velkých, i v malých. Kéž, až se náš Pán vrátí a bude účtovat, můžeme slyšet ona krásná slova: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.’ Amen.
