Sestry a bratři, milí přátelé, vítám Vás dnes u posledního dílu letního pěstitelského seriálu. Hovořili jsme v něm o pěstování ovoce Ducha, o kterém píše Pavel v listu Galatským. Již od začátku si připomínáme, že nejde o různé typy ovoce, ze kterých bychom si mohli vybírat – ale o jedno ovoce. Jednání člověka, který je veden a posilován Duchem Svatým vykazuje ve větší, či menší míře všechny vlastnosti ovoce Ducha. Náš popis anatomie ovoce Ducha dnes uzavíráme pojmem sebeovládání, který se také někdy překládá jako zdrženlivost.

Kázání o zdrženlivosti a sebeovládání nejsou a nikdy nebyla příliš populární. Již v knize Skutků čteme o tom, jak si místodržitel Felix se svou manželkou pozvali Pavla, aby poslouchali jeho výklad o víře v Ježíše Krista. Když však Pavel začal mluvit o spravedlnosti a zdrženlivosti a budoucím soudu, pocítil Felix úzkost a řekl: “pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zavolat.” U nás nebývá zvykem, že by posluchači poslali kazatele domů. Vždycky je ale možné rozhodnout se, že toto téma mě tak úplně nezajímá – a vypravit se domů, alespoň ve své hlavě, sám. Přesto bych téma zdrženlivosti velmi rád doporučil Vaší pozornosti. Tím, že ji Pavel přiřadil ve svém seznamu vlastností ovoce Ducha na závěr, dává ctnosti sebeovládání význačné místo. Rozhodně není poslední – spíše je zdůrazněna spolu s první – tedy s láskou. Ovoce Ducha roste mezi póly lásky na jedné straně a sebeovládání na straně druhé. Byla-li láska semínkem ovoce Ducha, je sebeovládání jeho slupkou, která brání škodlivinám a nepříznivým vnějším vlivům, aby narušily vývoj a dozrávání plodu. Znovu se zde ukazuje provázanost a vzájemná závislost všech vlastností ovoce Ducha. Láska bez sebeovládání selhává, nemůže dozrát v čin a sebeovládání bez lásky zůstává neplodné a prázdné.

Prvotním příkladem sebeovládání nám je i dnes náš Pán, Ježíš Kristus. Četli jsme pasáž z Matoušova evangelia, ve které se Ježíš dozvěděl o smrti Jana Křtitele. Když to uslyšel, odeplul na pusté místo, aby byl sám. Potřeboval se o samotě modlit a přemýšlet. Nedostal však k tomu příležitost – zástupy se doslechly o tom, kde je a šly za ním. Kristus je však neposlal pryč, nevyčítal jim, že jsou necitliví a nemohou ho ani v této těžké chvíli nechat o samotě. Viděl velký zástup a bylo mu ho líto. Přijal je, těšil je, promlouval k nim a uzdravoval jejich nemocné. Jeho potřeby a tužby, jeho touha po samotě, to vše šlo kvůli službě druhým stranou.

My, na rozdíl od Ježíše Krista potřebujeme častěji sebeovládání v rovině našich choutek a žádostí těla, než kvůli přirozeným a oprávněným potřebám. V obou případech ale platí, že sebeovládání je ctnost, která nám umožňuje sloužit druhým a pracovat pro svého Pána i tehdy, když zrovna máme chuť zabývat se pouze sami sebou. Je to ctnost, která umožňuje člověku, aby se jeho vlastní žádosti nestavily do cesty službě druhým. Řekové a Římané považovali sebeovládání a zdrženlivost za jednu z nejdůležitějších vlastností – zvlášť u těch, kteří vládnou. Negativním příkladem biblického panovníka, který se neuměl ovládat a udělal pro to neuvážený slib je Herodes, o kterém jsme dnes také četli. Ten, kdo neumí ovládat sám sebe, bude špatný vládce. My sice nejsme povoláni k vládě, ale ke službě – avšak i u nás platí, že sebeovládání je pro náš úkol velmi důležité. Ten, kdo neumí ovládat sám sebe, bude špatným služebníkem. Ten, kdo je zmítán vlastním hněvem, žádostmi a vášněmi, ten, kdo se neumí ovládat, tomu toho pro druhé moc nezbývá. Na místo služby, povzbuzování a napomínání v Duchu tichosti se církev začíná kousat a žrát – jako tomu bylo v Galácii.

Sebeovládání je tedy pro život křesťana zásadní – přesto se nám mnohdy nezdá stejně žádoucí jako ostatní vlastnosti ovoce Ducha, u kterých s radostí přiznáváme, že po nich toužíme. Láska – ano prosím, radost – jistě, pokoj – ano ano, sebeovládání – no, když je to nutné… Pramení to z určitého nepochopení. Sebeovládání neznamená prostě jen to, že člověk nemůže dělat to, co má rád. Je to spíše naopak. Právě díky sebeovládání člověk může dělat to, po čem z moci Božího Ducha touží. Zdrženlivost nás nesvazuje, ale naopak osvobozuje od nás samých a uvolňuje nám ruce pro službu, ve které dorůstáme v Kristovu podobu.

Již několikrát jsme nazvali sebeovládání ctností. Sebeovládání není pouhé pravidlo, nebo princip – je to ctnost, tedy vlastnost, ve které je nezbytné se cvičit, do které musíme postupně dorůstat. Tím, že Pavel zmiňuje sebeovládání mezi vlastnostmi ovoce Ducha, pomáhá nám korigovat představu, že by snad ovoce Ducha rostlo v životě křesťana zcela samovolně. Ano – Ovoce Ducha je Božím darem. Jeho růst nepochází z nás samých, ale to neznamená, že pro něj nemůžeme a nemáme nic dělat. Je-li sebeovládání vlastností ovoce Ducha, pak se počítá s tím, že se na jeho pěstování budeme podílet. Ovoce neroste z naší moci, ale to neznamená, že není v naší moci o něj pečovat, nebo ho naopak zanedbávat.

Mnoho vlastností ovoce Ducha se dá nějak napodobit – zvlášť když se člověku daří dobře, je mladý, zdravý a žije v příjemném prostředí. Mnohdy se i věřící lidé mohou snažit tvářit, nebo dokonce domnívat, že jsou láskyplní, radostní, dobrotiví a podobně. Jednu vlastnost ovoce Ducha však napodobit nejde – sebeovládání. A když v našem životě sebeovládání chybí, je na pováženou, zda ostatní vlastnosti ovoce Ducha nejsou ve skutečnosti pouhé napodobeniny. Bez sebeovládání, stejně jako bez ostatních vlastností, je ovoce Ducha nezralé a neúplné.

Sestry a bratři, abychom mohli žít společně, jako Kristova církev potřebujeme ovoce Ducha. Bez lásky, radosti a pokoje, bez trpělivosti, laskavosti a dobroty, bez věrnosti, tichosti a sebeovládání se jako společenství nikam nedostaneme. Budeme roztříštění, každý si půjde po svém, budeme na sebe narážet a kousat se. Tak tomu ale být nemusí. Bůh Otec v Ježíši Kristu a v Duchu Svatém udělal vše pro to, abychom mohli být společenstvím, ve kterém se bude ovoci Ducha dobře dařit. Proto hledíme na Krista, který je dokonalým příkladem vlastností ovoce Ducha, proto jsme vděčni za Ducha svatého, který nás posiluje a vede a usilujeme v modlitbách i ve svých životech o to, abychom ve službě Bohu nezůstali nečinní a bez ovoce. Kéž neseme hojné ovoce a Bohu z něj vzejde sláva. Amen.

Sestry a bratři, milí přátelé, vítejte u sedmého dílu letního pěstitelského seriálu. Z léta nám už sice zbývá pouze necelý jeden měsíc, ale to nám vůbec nemusí vadit. Sezóna pěstování Ovoce Ducha totiž s létem nekončí. Z plodů ovoce Ducha se můžeme těšit celoročně. Četli jsme o vidění apoštola Jana. V závěrečné kapitole knihy Zjevení popisuje Jan nové nebe a novou zemi, kde z beránkova trůnu vyvěrá křišťálově čistá řeka vody života. A po obou stranách řeky roste stromoví života, které nese ovoce dvanáctkrát do měsíce, a jehož listí má léčivou moc pro všechny národy. Ovoce Ducha smíme okoušet jako předchuť a předznamenání toho budoucího ovoce stromu života. I ono se napájí u beránkova trůnu, roste stále a napomáhá v hojení narušených životů a lidských vztahů.

Rád bych vás na úvod požádal, abyste si vybavili, jakým způsobem poznáváte, jestli je ovoce, které chcete utrhnout či nakoupit, zralé. Předpokládám, že nejprve ovoce zhodnotíte podle jeho barvy. A o barvě ovoce Ducha jsme již mluvili – připodobňovali jsme jí k trpělivosti. U určitých typů ovoce pak ale většinou přichází ještě jedna zkouška – hmatem. Plod jemně zmáčkneme a tak zjišťujeme, jestli má zralou, tedy přiměřenou měkkost. Zralé ovoce nesmí být ani moc tvrdé, ani rozbředle změklé. Předposlední charakteristiku ovoce Ducha, o které dnes uslyšíme, je tichost, krotkost, nebo také mírnost, či pokora. Můžeme jí připodobnit právě ke zralé měkkosti ovoce.

Ovoce Ducha se nevyznačuje ani natvrdlostí pýchy, ani ušlápnutou změkčilostí. Dnešní svět si většinou cení spíše arogance, hlasitosti a sebevědomého sebeprosazování. V tichosti, či pokoře dnes mnozí lidé nevidí ctnost, ale spíše slabost. Pravá tichost a mírnost, pravá pokora však potřebuje mnohem více vnitřní síly, než pýcha a arogance. Vyrůstá z moci Božího Ducha. Abychom si uvědomili, jak dalece se vnímání tichosti v dnešním světě odlišuje od tichosti, o které čteme v Písmu, učiníme následující srovnání. Jak si lidé představují tichého, pokorného člověka? Většinou vytane na mysli obraz jakéhosi nevýrazného společníka, který toho moc nenamluví, nezapojuje se a stojí natolik v pozadí, že na jeho přítomnost lze snadno zapomenout. A jak to vypadá s tichostí a mírností podle Písma?

Ve starém zákoně to není nikdo menší, než Mojžíš, o kterém je řečeno, že byl nejtišší, nejpokornější z lidí (Nu 12,3). Postavil se Faraonovi, vyvedl lid z Egypta, mluvil s Hospodinem přímo – a přesto, nebo lépe – právě kvůli tomu, byl nejtišší z lidí. Pyšný člověk by na takový úkol nestačil. Mojžíš potřeboval větší sílu, než moc arogantní asertivity. Potřeboval sílu tichosti a mírnosti od Toho, který se mnohem později dal poznat proroku Eliášovi v hlasu tichého a mírného vánku.

Nový zákon nám pak přibližuje fascinující tichost, pokoru a mírnost Pána Ježíše Krista. Spasitel světa, Mesiáš a Syn Boží se narodil v jeslích, vyrůstal v rodině tesaře, nechal se pokřtít od Jana Křtitele, za učedníky si povolal většinou nevzdělané rybáře, čelil posměšným chytákům farizeů a zákoníků, a před tím, než vykročil cestou kříže, než vjel do Jeruzaléma jako tichý král na oslici, řekl svým učedníkům – „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce…“ (Mt 11,29) Učte se ode mne, říká nám beránek, z jehož trůnu vyvěrají prameny živých vod, které zavlažují stromoví s ovocem tichosti.

Mojžíšova tichost je obrazem a Ježíšova tichost je zjevením tichosti Boží. Může se nám zdá zvláštní mluvit o Boží pokoře a tichosti. Ale pohleďme, jakým způsobem Hospodin s člověkem jedná. Pohleďme, koho si vyvolil. Starého Abrahama s neplodnou Sárou, úskočného Jákoba, mladého Josefa, zprvu prchlivého Mojžíše, který postrádal výmluvnost, nejmladšího syna Jišaje, pasáčka Davida, a množství utiskovaných proroků – a pak v Ježíši Kristu i nás. Ne pro naši vzácnost, ale pro svou milost. Protože je Hospodin tichý a pokorný, nevybral si pro své dílo ty mocné, urozené, vznešené a geniální, ale nás. Toto vědomí nás chrání před natvrdlou pýchou a je prvním krokem k růstu pokory a tichosti ovoce Ducha.

Mírnost je zralá měkkost, která se nevzpírá dotekům Božím ani lidským. Podle Jakuba se mírnost projevuje především v poddanosti Boží vůli a v moudrosti, která je mírumilovná a ochotě se dá poučit a přesvědčit. (Jak 3:13, 17)

Jak jsme však viděli na příkladu Mojžíše a Ježíše Krista, mírnost a tichost se neprojevuje pyšnou tvrdostí, ale také není ani vyměklou pasivitou, která vždy mlčí. Být tichý neznamená být zticha. Jsme přeci povoláni ke zvěstování i k napomínání. Naše zvěstování i naše napomínání má však být pod vedením Ducha Svatého charakteristické tichostí a mírností. “Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí”, čteme v 1. Petrově (1. Pt 3:15). Totéž platí i o bratrském napomínání, o kterém se dočítáme v listu Galatským v zápětí: Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. (Gal 6:1) Stejný přístup prokazuje tedy mírnost ovoce Ducha k těm, kteří se nás ptají, k našim bratřím, ale i k odpůrcům. Apoštol Pavel vybízí Timotea: Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. (2 Tim. 2:23-24)

Sestry a bratři, mírnost je tedy možné projevovat, když se člověk poddává Boží vůli, když je poučován i když poučuje. Když poslouchá i když hovoří. Když je v rozhovoru s bratry i s odpůrci. Mírnost, jako zralá měkkost může prostupovat celé jednání těch, kteří se dají vést Duchem. Tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné (1 Pt 3:4). Kéž neseme ovoce v hojnosti. Amen.

Sestry a bratři, vítám vás dnes u šestého dílu našeho letního seriálu, ve kterém se zabýváme pěstováním ovoce Ducha, tak jak jej zmiňuje apoštol Pavel v listu Galatským. Ovoce Ducha je metaforou pro určitý druh jednání, který vzniká a vyrůstá na základě následování Ježíše Krista. Hovoříme o něm takto podrobně proto, abychom je dokázali dobře rozpoznat, bránit před škůdci a podpořit jeho růst.

Dnes svou pozornost zaměříme na charakteristiku ovoce Ducha, pro kterou řečtina užívá slova pistis, což znamená věrnost, ale také víra, nebo důvěryhodnost. Jako u předchozích charakteristik ovoce Ducha, si i nyní pomůžeme připodobněním. Věrnost ovoce Ducha je jeho stopkou. Stopkou věrnosti se ovoce pevně přidržuje větve, ze které vyrůstá a skrze stopku věrnosti a víry, čerpá všechny živiny potřebné k růstu.

Bez stopky věrnosti nemůže vyrůst nejen ovoce Ducha, ale vůbec žádné ovoce. Každý, kdo chce mít dobré zaměstnání, dobrý manželský a rodinný život, každý kdo chce být dobrým přítelem, kdo chce tvůrčím způsobem zužitkovat svůj talent, poznává, že přelétavost a nevázanost může být krátkodobě příjemná, ale bez věrnosti, která vytrvá i v období těžkostí, zůstávají v životě přelétavého člověka jen na zem popadané nezralé zárodky pláňat. Množství nových začátků, ale žádné ovoce. Bez stopky věrnosti, ovoce nevyroste.

Pro život víry to platí ještě ve vyšší míře, vždyť – jak jsme si už řekli – pro věrnost a víru používá řečtina dokonce stejný termín. Náš Pán nám řekl: Beze mne nemůžete nic učinit. A proto víme, že se musíme věrně přidržet toho, který nás nese a vyživuje naše tělo, ducha i duši. Jako ve všech ostatních charakteristických rysech ovoce Ducha i zde naším zdrojem a příkladem Ježíš Kristus a jeho víra, jeho věrnost, která nám přinesla spásu.

V evangelijním textu, který jsme četli, Petr vyznává: Ty jsi Mesiáš. Ježíš však věděl, že jeho Mesiášské poslání má jiné požadavky a způsoby, než ty, které od Mesiáše tehdy židé běžně očekávali. Věděl, že musí jít jinou cestou, kterou mu vytyčil jeho Otec, že musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. Věděl, že jeho cesta není cestou světské moci a politické síly, ale cestou bezmoci, která bude nakonec korunována zjevením moci Boží ve vzkříšení. V Písmu také čteme, že hlavním svodem, který na Ježíše Krista nastražil satan, bylo pokušení opustit tuto těžkou cestu, opustit věrnost úkolu, který před ním ležel – zpronevěřit se svému poslání – a stát se takovým Mesiášem, jakého si lidé představovali a chtěli. A nyní znovu rozpoznává satanův hlas v napomínání jednoho ze svých nejbližších – učedníka Petra. A znovu tomuto pokušení odolává. “Odstup ode mne Satane, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.” Ježíš Kristus zůstal věrný Otcovu poslání, vyšel na cestu do Jeruzaléma, přestože věděl, co ho tam čeká.

Ještě z kříže volá: “Svého ducha kladu do tvých rukou,”. Cituje Žalm, který pokračuje slovy: “vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.” (Ž 31,6) V události ukřižování došla svého vrcholu věrnost Syna, věrnost až na smrt. V události vzkříšení se zjevila věrnost Otce, věrnost a spolehlivost a jistota pevnější, než jistota smrti. Je to věrnost Boží, která přečká utrpení i smrt. Díky věrnosti Ježíše Krista, jsme i my zachráněni a ospravedlněni. A v moci Ducha svatého jsou do bezpečného svazku věrnosti Otce a Syna připojováni i všichni ti, kteří Ježíše Krista následují. Žít novým životem v Kristu, to znamená žít v moci Ducha věrně ve vztahu k Bohu, ve vztahu ke svému povolání, ve své rodině i ve sboru.

Katalog těch, kteří nás předešli ve víře ze známé jedenácté kapitoly listu Židům, připomíná množství příběhů z Písma, ve kterých hrála rozhodující roli právě věrnost – důvěra v Hospodina se kterou v klíčových okamžicích svědkové víry jednali rozhodně a poslušně. Věrnost se – snad více, než jakákoliv jiná charakteristika ovoce Ducha – však musí osvědčit.

Jako Ježíšova věrnost, tak i věrnost jeho následovníků prochází skrze zkoušky a pokušení. Na základě svědectví Písma můžeme říci, že každé pokušení, kterému čelíme, je ve své nejhlubší podstatě sváděním k nevěrnosti. Ten dávný nepřítel, který by nás chtěl přivést k pádu, usiluje především o narušení naší důvěry vůči Bohu. Hřích je takový čin, ve kterém se chováme, jako by Bůh nebyl důvěryhodný, nebo jako by Boha vůbec nebylo. Hřích je projevem nevěrnosti. A stejně jako věrnost přináší nový život a bezpečnou stabilitu, nevěrnost přináší zhoubu a zánik.

Slyšte slovo Hospodinovo, synové izraelští! Hospodin vede spor s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha. Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá krev. Proto země truchlí, chřadnou všichni obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo, hynou i mořské ryby. (Oz 4, 1-3) Proč to všechno? Podobná zkáza se začíná šířit všude tam, kde chybí věrnost vůči Bohu i vůči lidem. Poslední časy se vyznačují mimo jiné tím, že věrnost je v nich nedostatkovým zbožím. Kristus pokládá svým učedníkům řečnickou otázku – zdali Syn člověka, až přijde, zda nalezne na zemi víru, věrnost?

My však toužíme po tom, aby nás náš Pán nalezl věrné. A proto si připomínáme také to, že náš Bůh je věrný a nedopustí, abyme byli podrobeni zkoušce, kterou bysme nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou nám připraví i východisko a dá nám sílu, abysme mohli obstát. Sám Hospodin ve své věrnosti pečuje o naší věrnost. Dává jí vyrůst skrze moc svého Ducha, který je stále s námi.

A proto si připomínejme věrnost Boha Otce i Syna i Ducha, utíkejme od pokušení, které chce naši věrnost Bohu otupovat a rozrušovat, posilujme se vzájemně ve zkouškách, ve kterých se má naše věrnost osvědčit, a usilujme o to být věrní úkolům, které nám náš Pán svěřil – v těch velkých, i v malých. Kéž, až se náš Pán vrátí a bude účtovat, můžeme slyšet ona krásná slova: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.’ Amen.