Před prázdninami jsem zde otevřel téma “druhotného užití” modlitby jakožto komunikačního kanálu v rámci společenství církve (nebo mezi církvemi). Vracím se, abych ho promyslel o něco lépe. Prázdninové biblické hodiny s knihou Žalmů mi totiž otevřely oči pro skutečnost, která je nyní zřejmá, ale přesto jsem jí dříve přehlížel. Již závěr minulého článku odkazuje ke skutečnosti, kterou je nutné uvážit. Z kontextu modlitby “Otče náš” v evangeliích vyplývá, že její perlokuční funkce (zjednodušeně – rovina zamýšlených důsledků na posluchače) má didaktický rozměr. V ilokuční rovině mluvního aktu jde o prosbu pronášenou před Bohem Otcem — perlokuční rovina veřejné modlitby však zahrnuje nejen zmíněného adresáta modlitby, ale i ostatní posluchače — a zde je jejím účelem naučit učedníky, jak se mají modlit. Nejde tedy o “druhotné užití”, ale o záměrnou součást veřejné modlitby.

Právě při studiu Žalmů jsem si uvědomil, že didaktický rozměr perlokuční roviny modlitby je velmi běžnou záležitostí. Není sice nutně konvenční (pak by spíše patřil k ilokučnímu rozměru), ale je velmi častý a lze jej rozpoznat buď v kontextu, nebo ve formě modlitby. V žalmech je například častá forma akrostichu – která mimo jiné slouží k lepší zapamatovatelnosti (rozuměj – hebrejského textu modlitby) – a usnadňuje tak výuku studenta žalmů v tom, jak se modlit. Podobně je tomu v NZ, kde např. modlitby apoštola Pavla v epištolách (zvláště v jejich úvodu a závěru) na perlokuční rovině fungují jako shrnutí vyznání víry, nebo zdůraznění důležitých témat. Za zmínku stojí např. i Augustinovo Vyznání, nebo části Anselmova Fides quaerens intellectum které se zabývají teologickými a filosofickými problémy právě v kontextu modlitby.

V důsledku těchto skutečností jsem nucen zmírnit svou předchozí tezi ohledně patologických forem perlokučních aktů modlitby. Určitá míra didaktičnosti a zdůraznění prvků, které “posluchači” např. chyběly v kázání, nejspíše k modlitbě svým způsobem patří (zvláště tehdy, není-li v rámci zvyklostí umožněno “posluchačům” na kázání reagovat jinak).

Modlitba jakožto činnost, patří do kategorie mluvních aktů, kterými se zabývá filosofie jazyka. J. Austin ve své knize “Jak udělat něco slovy”, rozlišuje tři dimenze tohoto jednání. Jde o lokuční, ilokuční a perlokuční sféru. Vyřčení slov jako takové, nazývá lokuční akt. Ilokuční aktem míní Austin jednání, které mluvčí vykonává tím, že pronáší lokuci. A pelokuční akt, který však není vždy nutně přítomný, je tou oblastí jednání, ve které se mluvčí pokouší dosáhnout určitého efektu. Zásadním rozdíl mezi ilokučním a perlokučníém aktem tkví v tom, že ilokuce se (na rozdíl od perlokuce) váže k určitým zvyklostem a pravidlům, podle kterých lze určit, jde-li o zdařený akt.

Když například muž požádá ženu o ruku, vysloví lokuci “vezmeš si mě?”. Ilokuční akt bychom pak mohli popsat jako zasnoubení, nebo žádost o ruku. Jeho zdařilost závisí na tom, byly-li splněny podmínky, které ke zvyklosti zasnoubení patří (např. pokud jsou oba aktéři svobodní). Perlokučních aktů může být v závislosti na kontextu v tomto případě celá řada. Muž může například usilovat o to, aby byla jeho vyvolená šťastná, může se tímto krokem snažit posílit její důvěru v daný vztah, nebo se může tímto způsobem pokusit vyřadit ze hry soka v lásce a podobně. Je také možné, že jeho záměry obsahují vše výše jmenované.

Zkoumání modlitby jako mluvního aktu vnáší do problematiky modliteb zajímavou perspektivu. Zvláště pokud chceme zvažovat možné neoprávněné užití, chybné provedení, nebo zneužití ilokučního aktu modlitby. Většinu z takových “hrubých nedostatků” (kromě zneužití, které se týká především vnitřního postoje), lze sledovat přímým rozborem lokuční dimenze řečového aktu. Větší nebezpečí spočívá v perlokučních záměrech, které nelze objasnit tak snadno.

Zvláště veřejné modlitby může provázet pokušení k hříšným perlokucím. Kromě těch, na které poukazuje Písmo – tedy snahy zalíbit se modlitbou lidem, či snaha vynutit si u Boha vyslyšení modliteb skrze jejich úmorné opakování, je možné varovat i před dalšími. Veřejné modlitby mohou sloužit i jako prostor nepřímé komunikaci ve společenství. K takovým perlokučním aktům patří například snaha v modlitbě opravit či doplnit kázání (toto není přesné – více zde), poukázat na hříchy a slabosti bratří a sester, či je informovat o zajímavých událostech z vlastního života. Obtížnost kritiky takového perlokučního jednání spočívá v tom, že z hlediska lokce a ilokuce mohou být podobné modlitby zcela v pořádku (mají formu vyjádření díků, proseb, oslavy a  podobně). Pochybný perlokuční záměr mluvčího dokonce nemusí být zcela vědomý (např. proto, že vycítil podobný záměr u jiných modlitebníků a považuje jej za legitimní a přirozenou součást modlitby), nebo může být jiným chybně připisován. To vše však vypovídá o určité patologii společenství.

Samozřejmě platí, že ne všechny perlokuční akty modlitby, které nemají přímou souvislost s lokuční, nebo ilokuční dimenzí jednání jsou nutně problematické. Jako příklad může sloužit Ježíšovo pronášení modlitby “Otče náš”, jehož perlokučním záměrem je instruovat učedníky, jak se mají modlit. Nešvarům perlokuční dimenze veřejných modliteb je však nutné věnovat zvýšenou pozornost.

“Představa o nutnosti chytrácké diplomacie se přežila; lidé počínají chápat, že lež je hloupá a zbytečně komplikuje a zdržuje jednání. Pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější.”  T.G.Masaryk

Pravda je nejpraktičtější – to však vůbec neznamená, že to, co se aktuálně jeví jako nejpraktičtější je pravda. Je zarážející, jak rychle se tzv. mystifikace (přesněji řečeno – účelové lži) staly legitimními nástroji politického života. V minulých týdnech označili přinejmenším tři političtí reprezentanti některé ze svých vyjádření za mystifikaci, nebo za cílenou lež. Je celkem jedno, zda tomu tak ve skutečnosti bylo (to je někdy více, jindy méně sporné). Fakt, že kdokoliv své skutky popisuje slovem mystifikace, nebo cílená lež, svědčí o tom, že takové jednání přijímá jako legitimní.

Každý mystifikující se své jednání snaží nějak ospravedlnit. Nejčastěji se pochválí za to, že se mu podařilo splnit účel, kvůli kterému cílenou lež vypustil. I kdyby tomu tak bylo, je třeba také připomenout důsledky, které (snad) mystifikátor nezamýšlel, ale jsou ve skutečnosti mnohem závažnější. Jakákoliv cílená lež – zcela nutně a záměrně – zaplavuje veřejnou oblast jazyka mlhou, která nejprve znesnadňuje a poté zcela znemožňuje jakékoliv dorozumění. Není divu, že se v mlze mystifikací, které zdárně podkuřují média, už téměř vůbec neorientujeme. A není divu, že všechny současné mystifikace souvisí s tématem tajného odposlouchávání a nahrávek.  Špízlování je jen zrcadlovým odrazem deklarované snahy mystifikátorů prokopat se podvodem k pravdě. Mystifikace a odposlouchávání jsou rodní, bastardí bratři Otce lži. Zaštiťují se však vždy pravdou, ke které se prý chtějí prolhat.

V tom všem se jasně ukazuje, že pokud má existovat nějaký veřejný a společný prostor, musí být nutně postavený na základě pravdivosti a musí být stále udržovaný lidmi, kteří jsou pravdiví, tedy lidmi, kteří nejen mluví, ale také činí pravdu. Mystifikace a cílené lži nejsou alternativou pravdy, jsou to cizopasníci, kteří ve jménu vlastních cílů narušují samotnou jazykovou strukturu společnosti. Jsem proto přesvědčen, že ve správě věcí veřejných takové jednání nemá místo. Není pro něj žádné ospravedlnění.

Je nutné dodat, že mluvit a činit pravdu není vůbec samozřejmé a jednoduché. Nejen kvůli tomu, před čím několik let po Masarykově smrti varuje T.R.Field: “Nemluv pravdu v říši klamu, sic ti nabouchají tlamu.” Nejde jen o to, že se mnohdy pravda z krátkodobého hlediska jeví jako méně výhodná. To by ještě šlo napravit nějakými brýlemi na krátkozrakost. Vše je mnohem náročnější – pravdivý může být pouze ten, který usiluje o to, žít v pravdě, ten, který si je vědom toho, že pravda (ani lež) mu není prostě k dispozici dle jeho uvážení, ale že on sám má být k dispozici pravdě, že si na něj pravda činí nárok. Můj článek tedy není pouze apelem na mystifikující politiky, ani pouhým voláním občanů k uvážené volbě představitelů. Rád bych vybídl především ty, kteří v Ježíši Kristu poznali Pravdu, která si nás nárokuje, abychom nepřejímali struktury myšlení a jednání, které se uplatňují v tomto světě a zůstali ve svém mluvení i jednání věrní poznané Pravdě. Bez pravdy jsme prostě nahraní. Možná ne na audio-záznamu, ale z hlediska věčnosti určitě.

Nakonec – třebaže to tak právě nyní nevypadá – je to právě Pravda, a ne mystifikace, pro kterou platí zaslíbení, že trocha kvásku prokvasí celé těsto – život, sbor i město. Prohlédněme k věcem budoucím a uvidíme Pravdu, která nám kyne.