Našel jsem skvělou Blahoslavovu knihu Vady kazatelův, ve čtenářské edici s poznámkami. Trochu jsem poznámky upravil (aby byly všechny na příslušných stranách).

Zde jeſt podlad ten: Vitia Concionatorum

Z knihy Jak Pracovat?, nakladatelství JK 1990

Největší opravdovostí je obětovat sebe sama, a mučednictví vždy bude největším důkazem mravní opravdovosti. Proto mučedníci u všech národů posud jsou u veliké vážnosti. Můžeme říci, že společnost posud je organisována na smrti. Všecko to, co se zdá založeno krví, nám imponuje, a neposuzujeme, je-li to správné a bylo-li té oběti třeba. Těm lidem, které jsme až do smrti pronásledovali, a po smrti stavíme oltáře. Jaký tu rozpor mezi dneškem a včerejškem! A že pak zejména mládež, u níž není tolik životní zkušenosti, u níž je zkušenost in spe, má takovou sklonnost k velikým činům, nikdo nebude pochy­bovat. Není pochybnosti, že by mnohý člověk za ideu život položil, ale divné je, že týž člověk, když se po něm žádá, ne život obětovat, ale několik let pevně pracovat pro týž národ, nebude pracovat a neod­hodlá se k tomuto činu, k tomuto heroismu práce drobné, nudné. Kdyby někdo chtěl našemu českému studentstvu radit: Nemusíte tolik piva vypít a nemu­síte tolik prokouřit, složte ty peníze pro své nuzné kolegy, to by byla láska k bližnímu – vysmáli by se mu. Nuže, co to je? Ne, že by ti lidé byli zlí, ale je to ta nechuť k malým obětem. A požádejte od téhož studentstva velkou demonstraci, která je mnohem hloupější a špatnější – to ano. Co je to? Je to přece problém veliký, který se sám sebou vtírá.

Ale již vidíme, že je pořád víc a více hlasů v době nové, které toto zvláštní uzpůsobení naší povahy prohlížejí a radí, abychom zanechali tohoto romantismu. To je něco nového, čeho dříve nebývalo, aspoň ne v té míře. Tak mluví Havlíček, Dostojevskij. Také Američan Howells praví: »Pokusme se o to, abychom se dovedli obětovat v malém, abychom se dovedli obětovat pro druhé v maličkostech. To stačí. Mnohá žena, která by chtěla pro svého muže zemřít, činí ho nešťastným tím, že nedovede pro něho žít. Neopovrhujte dnem malých věcí.« Ruskin píše: »Největší moudrost není v obětování sebe sama, ale naučit se nacházet největší potěšení v malých věcech.« Podobně Eliotová. Tyto hlasy jsou něco nového.

Ovšem námitka je nasnadě. Nezevšedníme tou všední drobnou prací? Každý z nás se bude modlit s Hálkem: »Jen zevšednět mi nedej, bože!« Nebude malichernost naším ideálem? Nemá to být modlitba k nepatrnostem? Nikoli! Je rekovnictví, a velké rekovnictví, v těchto nepatrných obětech; proto se jim vyhýbáme. A pokud se člověk nevymaní z tohoto éthického materialismu, nedovede éthické činy jinak posuzovat.

Vedle toho působí tu ještě jiné vlastnosti: jistá divadelnost. Člověk i když umírá, chce umřít s pózou, má to být něco, nač lidé ukazují prstem; my všichni příliš žijeme v myslích živých lidí, nejsme dosti svými. To mnoho působí na naši ctižádost, hrdost. Proto všecko, co je okázalé, volíme před neokázalým. A mučednictví v tichosti, mučednictví neokázalé je velmi řídké. Je přirozené, že mučedník chce mít útěchu ze všeobecné sympathie. To není nic špat­ného. Ale to druhé je větší. Běží o to, v malých věcech vyhledat to velké. To tam je. Vlastně to velké i to všední je v nás. Kdo dovede ve všedním životě těžit hodně mnoho citů, hodně mnoho poznatků, ten je zabezpečen a nemusí se bát všednosti. To může být všední život a při tom nadmíru nevšední hloubka citů a poznatků, o které člověk zvyklý okázalosti nemá potuchy. Být boháčem v sobě a ne v těch vnějších skutcích a v očích jiných!

Dále: Moderní člověk je až pathologicky rozechvěn, a zejména lze dobře pozorovat jakési přímo vyhledávání strasti. Moderní člověk si libuje ve strasti, má štěstí z neštěstí. Klid vnitřní, sebebohatší, mu nestačí. Hledá bolestné rozčilení, strádání. Jak na příklad Heine mluví o křesťanství, jak vyhle­dává jeho sentimentální část a právě to všecko mučednictví, které svým dogmatem staví před oči.

Posud náboženství a éthika byly příliš sváteční. Nemáme posud potuchy o náboženství a o éthice pro všední den. Naše éthika je nedělní ve zlém slova smyslu: jednou občas. Jen pro lidi, ne pro sebe! Opravdový cit náboženský, který by nás zahříval stále, éthika, která by nás vedla ve všech věcech, rozumí se, že malých, to je velmi řídké.

Máme-li milovat bližního svého jako sebe samého, nebudeme od něho požadovat, aby se nám obětoval.

Milujeme-li se, musí být mezi námi méně oběti a více práce. Pomoz každý především sám sobě a neobtěžuj druhého. Budeme-li takovýmto způsobem na věc pohlížet, ne sentimentálně, odepřeme prostě oběto­vání pro nic a za nic. Ostatně toto obětování je ve většině případů jen ve fantasii, skutečné oběti není, málokdy. Obětování je často náboženský a éthický luxus, který si dovolujeme, je to utopism, titanism, mysticism, citlivůstkářství, a nikoli zdravý a silný cit.

Jsme jako divoch, protože se štítíme malé práce. Romantism éthický podle času, národů, stavů, indi­viduí je co do stupňů i kvality rozmanitý. U národů na nižším stupni vývoje vidíme větší příchylnost k romantickému nepracování než na Západě. Křes­ťanství samo a celá křesťanská kultura má značnou dávku tohoto braku, a nejen po dobré, ale i po nesprávné stránce. Mučednictví v křesťanství občas hrálo velkou roli. Církev se k tomu nestejně chovala. Základní idea křesťanství, christologie, tím mučednictvím mnoho působí; obraz na kříži je mocnější než všecka scholastická dogmatika.

Naše století je u velké míře posud romantické a chorobně sentimentální. Nejen v romantice lite­rární se to jeví, ale ve všech vynikajících projevech: revolučnosti, anarchismu. Revoluce je ideálem mnohým a mnohým lidem.

Utopism, aristokratický titanism, to všecko sem spadá. Proti tomu se však ozývá reakce.

Socialism sám z revolucionismu a utopismu se vyvíjí k určitějším cílům, a dělnická otázka teprve v poslední době se stává otázkou sociální. Hrdinové práce! Na jedné straně: sklonnost nepracovat, a na druhé straně: dura necessitas – pracovat. Tato sociální otázka má pro náš vývoj velký význam ten, že pochopujeme, kterak to staré nepracování, vrozená lenost musí být opuštěna, a že na práci vůbec počínáme hledět jinak.

Podle národů jsou tu asi takovéto rozdíly: My Čechové projevujeme jakýsi extrém v této věci: na jedné straně jsme sklonni k mučednictví, na druhé nikoli. Od svatého Václava, svaté Ludmily, Jana z Pomuka, Husa, Bratří, protireformace až do nejnovější doby je u nás éthickým ideálem sebeobětování. Každý poslanec bude mluvit o sebeobětování. V tom je jisté velké nebezpečí. Národu, který si hraje pořád s ideou mučednictví, musí ta idea zevšednět. A jsem přesvědčen, že týž člověk, jemuž ideálem je mučed­nictví, rád se zase kochá v obrazech síly, v Táborech, v Žižkovi… To je kořenná vlastnost česká: kolísání mezi českým bratrstvím a táborstvím, oddaností mučednickou a bojovnou obětivostí. Takové kolísání nevede k upevnění, to vidíme v politice. Přecházíme od radikalismu k pasivitě. Naši největší lidé tento rozpor chtěli překonat: Chelčický učinil pokus táborskou a bratrskou ideu spojit. Neběží o to, být trochu tvrdým a trochu měkkým: běží o vyšší jednotu. Naši obroditelé, pokud jim to bylo jasné (Kollár, Havlíček, Palacký), o toto usilovali. A každý z vás, kdo toto pozná, musí usilovat k této vyšší jednotě. Zde je hlavní český úkol: pracovat proti této rozpolcenosti, ty protivy usmířit.

Podobně u jiných slovanských národů je tato rozpolcenost. Dostojevskij má mnohou vzácnou psychologickou  analysi o této stránce ruského charakteru; na příklad v Dněvniku ve stati o Vlasoví. V něm Dostojevskij staví typ ruského člověka a vysti­huje na něm to, že ruský člověk má potřebu strádat. To ukazuje i v Karamazových a v Idiotu. Pořád staví před oči, jaký to má význam a jak by se to dalo překonat. Myslím, že Dostojevskij sám poněkud více hoví této ruské slabosti, než by měl. Tolstoj už není tak sentimentální. Kirějevskij srovnává Rusa a Němce, jak oba pracují: Němec pracuje soustavně, Rus jen z bídy, ale pak touží do práce.

Polský národ ukazuje směsici rytířské, polské romantiky na jedné straně, a na druhé straně zase pokus o organisaci národa na práci.

Je tedy snad oprávněno povědět, že Slovan je tako­výto rozpolcenec od přírody. A tu je kus práce pro toho, kdo to pochopí.

Germáni, a ne tak Němci jako Skandinávci a Angličané, jsou v této věci dále potud, že již celý život jejich je více na práci organisován, a že se tam drobná práce více uznává než u nás. Proto Severní Amerika a Anglie jeví tak ohromný rozdíl od nás v éthice vnější správy životní. Je možné, že se to nám Slovanům ne všechno líbí, protože jsme právě jiní. I tam zajisté je mnoho odporného. Neboť při kultu práce pro neschopnost člověk všude v lecčems chybí. Jako je extrém romantism, snadno se vyvine extrém druhý, a já pro tento druhý extrém nemluvím.

Právem někteří ukazují, že by bylo veliké zlo, kdybychom se amerikanisovali. Mohl bych vyhledat z nejlepších spisovatelů anglických hlasy ozývající se proti tomuto extrému práce: Matthew Arnold pořád vytýká, že Angličan má málo smyslu pro kontem­placi, příliš mnoho pro praxi; že to přímo ohrožuje národy, protože se tím stávají jednostranně praktic­kými. Morley ve spise o kompromisu ukazuje podobně na nebezpečí, kterému propadá člověk i národ, jenž staví v první řadu čin a ne myšlenku. Tedy jistý extrém je tu i tam.

Ze se konečně i podle vychování jednotlivých tříd, stavů, církví jeví rozdíl, lze očekávat. Podle vyznání se dají národové dělit takto: O východní církvi se dávno říká, že více hoví kontemplaci, pasivnosti než katolická a protestantská. Je tu jakási zvláštní nehyb­nost, jistá neschopnost k proselytství; kdežto katolicism i protestantism je výbojný nábožensky a poli­ticky, pravoslaví je pasivní. Teprve v poslední době se trochu proti východu aktivněji obrací. Polskem, Švédy a Němci pravoslaví bylo vyburcováno z tohoto klidu. Církev pravoslavnáje zdánlivě mrtva. To je však klam, je tu jistá dobrá známka vnitřního života.

Katolicism byl v mnohých dobách velmi bojovný, on první organisoval církev bojující. Celá methoda nového katolicismu, protireformačního je bojovná, vojenského rázu: kázeň, energie – v dobrém i ve zlém směru.

Protestantism nejméně hoví mysticismu, je racionalistický, suchopárný, je náboženstvím pro mozek, pro energické lidi, dobře se hodí pro kupce, pro buržoasii. Lecky praví, že je v něm jaksi nedostatek heroismu, jistá právě tvrdost, suchost, a ne neprávem uhlí anglické bylo nazváno protestantisátorem Anglie. To ukazuje k té zvláštní praktičnosti, která se v protestantismu jeví.

Rozdíly podle stavů: Jsme rozděleni na inteligenty a dělníky, a stojí proti sobě dvě třídy nepřátelské. Ale jsou ještě jiné rozdíly. Žurnalisté, literáti, umělci jsou sklonni k bohémě. Je skutečností to bohémské spojo­vání bohémského života s uměním, s geniálností. Ve skutečnosti však je umělcem pravý bohém jen někdy, nejčastěji ne: největší umělci nemají na to kdy. Hezky to líčí Murger, jenž sám to prožil, ve své Bohémě. Uvidíte tam, co je nepěkného na tom bohémství.Je to život od minuty k minutě, nazdařbůh, život na půjčku, namnoze nepěkný. A přece nás ku podivu láká. Láká nás ta romantika. Ještě Neruda nám popi­suje tento život cikánský, tu nevázanost, tu »svobodu«. Jakmile však analysujeme, poznáme, že to není svoboda, nýbrž úpění pod nejhoršími sociál­ními poměry, něco nízkého, nepěkného. Ale celá naše společnost je jedna bohéma. Ten romantism, to pověrečné spoléhání na něco velikého, nehoráz­ného: »Teďnapíšu velké dílo, namaluju velký obraz,« a při tom pořád klesání až do bídy… To vše se dá redukovat na nechuť k malé, drobné práci.

Z knihy Heretikové, nakladatelství Julius Albert – 1948

Nic neprozrazuje nápadněji jisté nesmírné a mlčen­livě zlo moderní společnosti než neobyčejný způsob, jakým se dnes užívá slova »orthodoxní«. V dřívější době se heretikové pyšnili tím, že nejsou heretiky. Heretiky byly světské říše a policie a soudcové. He­retik se pokládal za pravověrného. Nechlubil se, že se proti nim vzbouřil; oni se vzbouřili proti němu. Vojska se svou krutou bezpečností, králové se svými studenými tvářemi, ozdobné procedury státu, rozum­né procedury zákona — to vše zbloudilo podle něho jako stádo ovcí. Ten člověk se chlubil, že je pravověrný, že má pravdu. Stál-li sám v strašlivé pustině, byl více než člověkem; byl církví. Byl středem ves­míru; kolem něho se otáčely hvězdy. Všechna muka vyrvaná ze zapomenutých pekel ho nemohla přimět, aby připustil, že je heretik. Několik moderních frází však způsobilo, že se tím začal chlubit. Říká s vědo­mým úsměvem: »Tuším že mluvím tuze hereticky,« a rozhlíží se kolem očekávaje potlesk. Slovo »herese« nejen že už neznamená nemít pravdu, nýbrž zna­mená prakticky pronikavost mysli a odvahu. Slovo »orthodoxie« nejen že už neznamená mít pravdu, nýbrž znamená prakticky být na omylu. To vše může znamenat jednu, a jen jednu věc. Znamená to, že lidé se méně starají o to, zdali mají filosoficky pravdu. Neboť je zřejmo, že než se někdo přizná k heresi, měl by se přiznat, že se pomátl. Bohém s červenou krava­tou by měl být nedůtklivý na svou pravověrnost. Dynamitník kladoucí bombu by měl cítit, že ať je to s ním jinak jakékoli, je aspoň pravověrný.

Povšechně mluveno je pošetilé, aby filosof upalo­val jiného filosofa na Smithfieldském trhu jen proto, že se neshodují v svých teoriích o vesmíru. Dálo se to velmi často v pozdní úpadkové době středověku a minulo se to docela účelem. Je však jedna věc, kte­rá je nekonečně absurdnější a nepraktičtější než upa­lování lidí pro jejich filosofii. A to je zvyk říkat, že na jejich filosofii nezáleží, a to se obecně děje ve dva­cátém století, úpadkové době velikého revolučního období. Obecné teorie se všude setkávají s pohrdá­ním; nauka o právech člověka je odmítána zároveň s naukou o Pádu člověka. Sám atheismus je dnes pro nás příliš theologický. Sama revoluce má v sobě pří­liš mnoho systému; sama svoboda má v sobě příliš mnoho omezení. Nepřejeme si žádných generalisací. Pan Bernard Shaw vyjádřil tento názor dokonalým epigramem: »Zlaté pravidlo je, že není zlatého pravidla.« Máme stále více pozornosti věnovat detailům v umění, politice, literatuře. Něčí názor na tramvaje má význam; jeho mínění o Botticellim má význam; jeho mínění o všech věcech nemá význam. Může pře­vracet a zkoumat milion předmětů, ale nesmí narazit na ten zvláštní předmět, vesmír; neboť stane-li se to, bude mít náboženství a bude ztracen.Všechno má vý­znam — jen všechno nikoli.

Stěží je třeba příkladů této naprosté lehkovážnosti ve věci kosmické filosofie. Sotva je třeba uvádět pří­klady, aby bylo vidět, že ať už smýšlíme jakkoli o tom, co má vliv na praktické záležitosti, nemyslí­me, že by záleželo na tom, zdali nějaký člověk je pe­simista nebo optimista, kartesián nebo heglovec, ma­terialista nebo spiritualista. Budiž mi však dovoleno uvést náhodný doklad. U kteréhokoli nevinného ča­jového stolku můžeme snadno zaslechnout, jak někdo říká: »Život nestojí za to, aby byl žit.« Díváme se na to stejně jako na poznámku, že dnes je pěkně; nikdo se nedomnívá, že by to mohlo mít nějaký vážný vliv na toho člověka nebo na svět. A přece, kdyby se tomu výroku opravdu věřilo, octl by se svět hlavou dolů. Vražedníkům by se dávaly odměny za to, že zachrá­nili lidi před životem; hasiči by byli obviňováni, že brání lidem umírat; jedů by se užívalo jako léků; lékaři by byli voláni, když by se lidé cítili zdraví; Královská Humánní Společnost by byla vyhlaze­na jako horda vrahů. A přece nikdy nepřemýšlíme o tom, zdali konversační pesimista bude společnost upevňovat nebo rozkládat; neboť jsme přesvědčeni, že na teoriích nezáleží.

To nebylo rozhodně smýšlením těch, kdo zavedli naši svobodu. Když staří liberálové zbavili všechny herese roubíků, bylo jejich ideou, že tak může dojít k náboženským a filosofickým objevům. Jejich ná­zor byl, že vesmírná pravda je tak důležitá, že kaž­dý by měl o ní vydávat nezávislé svědectví. Moderní názor je, že vesmírná pravda je tak bezvýznamná, že nemůže mít význam, co kdo říká. Ti první osvo­bodili bádání, jako lidé pouštějí ušlechtilého stopaře; ti druzí osvobozují bádání, jako lidé házejí zpět do moře rybu, která se nehodí k jídlu. Nikdy nebylo méně diskusí o povaze člověka jako dnes, kdy po prvé o ní může diskutovat každý člověk. Staré ome­zení znamenalo, že jen pravověrní smějí diskutovat o náboženství. Moderní svoboda znamená, že není nikomu dovoleno o něm diskutovat. Dobrý vkus, ta poslední a nejhanebnější z lidských pověr, nás umlčel s úspěchem tam, kde všechno ostatní selhalo. Před šedesáti lety bylo špatným vkusem být přiznaným atheistou. Potom přišli bradlaughovci, poslední ná­boženští lidé, poslední lidé, kteří měli zájem o Boha; nemohli však na tom nic změnit. Je dosud nevkusné být vyloženým atheistou. Jejich boj však dosáhl prá­vě jen toho výsledku, že dnes je stejně nevkusné být přiznaným křesťanem. Emancipace jen zavřela světce do téže věže mlčení jako heresiarchu. Bavíme se potom o lordu Angleseyovi a o počasí, a říkáme tomu naprostá svoboda všech vyznání.

Nicméně jsou lidé — a já jsem jedním z nich — kteří myslí, že nejpraktičtější a nejdůležitější věcí na člověku je stále jeho názor na vesmír. Myslíme, že pro paní domácí přijímající nájemníka je důle­žité znát jeho důchod, ale ještě důležitější znát jeho filosofii. Myslíme, že pro generála, který má před se­bou boj s nepřítelem, je důležité znát počet nepřátel, ale ještě důležitější znát jejich filosofii. Myslíme, že problémem není, zdali teorie o vesmíru má vliv na záležitosti, nýbrž zdali na konec má na ně vliv něco jiného. V patnáctém století lidé vyslýchali a mučili člověka, protože hlásal nějaké nemravné stanovis­ko; v devatenáctém století jsme oslavovali a hýčkali Oscara Wilda, protože hlásal takové stanovisko, a pak jsme mu zlomili srdce žalářováním, protože je uvá­děl v praksi. Může být otázkou, která z obou metod byla krutější; nemůže být otázky o tom, která byla směšnější. Věk Inkvisice aspoň se nezneuctil tím, že by vytvořil společnost, která dělá modlu z téhož člo­věka za hlásání týchž věcí, za jejichž provádění ho odsoudila do vězení.

Nuže, v naší době byla filosofie nebo náboženství, to jest naše teorie o nejvyšších věcech, vypuzena více nebo méně současně ze dvou polí, jež obvykle zaují­mala. Obecné ideje obvykle ovládaly literaturu. Byly vypuzeny hlásáním »umění pro umění«. Obecné ide­je obvykle ovládaly politiku. Byly vypuzeny hlásá­ním »účinnosti«, což se může zhruba přeložit jako »politika pro politiku«. Za posledních dvacet let se ideje řádu nebo svobody vytrvale tratily z našich knih; a úsilí vyniknout duchaplností a výmluvností se vytrácelo z našich sněmoven. Literatura se záměr­ně stala méně politickou; politika se záměrně stala méně literární. Obecné teorie o vztazích mezi věcmi byly takto vytlačeny z obojího; a my se můžeme ptát: »Co jsme získali nebo ztratili tímto vylouče­ním? Prospělo to literatuře, prospělo to politice, že moralista a filosof byli zavrženi ?«

Když u nějakého národa dochází v určité chvíli k obecnému oslabení a neúčinnosti, začne mluvit o účinnosti. Zrovna tak když něčí tělo zchátrá, začne ten člověk po prvé mluvit o zdraví. Kypící organis­my nemluví o svých procesech, nýbrž o svých cílech. Nemůže být lepšího důkazu o tělesné výkonnosti ně­jakého člověka, než že se vesele baví o cestě na ko­nec světa. A nemůže být lepšího důkazu o praktické výkonnosti nějakého národa, než že mluví ustavičně 0 cestě na konec světa, o cestě k Poslednímu soudu a Novému Jerusalemu. Nemůže být silnějšího znamení jadrného materiálního zdraví než sklon vrhat se za vysokými a výstředními ideály; vztahujeme ruce po měsíci právě v období prvotní dětské životnosti. Žád­ný ze silných mužů v silných dobách by nebyl po­chopil, co míníte snahou o výkonnost. Hildebrand by byl řekl, že nepracuje pro výkonnost, nýbrž pro ka­tolickou Církev. Danton by byl řekl, že nepracuje pro výkonnost, nýbrž pro svobodu, rovnost a bratrství.

I  když třeba bylo ideálem těchto lidí jen shodit ně­koho se schodů, myslili na cíl jako muži, ne na pro­ces jako paralytici. Neříkali: »Zdvíhaje účinně svou pravou nohu, užívaje, jak pozorujete, svalů stehna a lýtka, jež jsou ve znamenitém stavu, já —« Jejich cítění bylo docela odlišné. Byli tak naplněni krásným viděním muže roztaženého u paty schodiště, že v tom­to vytržení vše ostatní následovalo jako bleskem. V praksi neznamenal zvyk generalisování a idealisování žádným způsobem světskou slabost. Doba vel­kých teorií byla též dobou velikých výsledků. V době sentimentu a pěkných slov, ke konci osmnáctého sto­letí, byli lidé ve skutečnosti silní a výkonní. Sentimentalisté porazili Napoleona. Cynikové by nedo­padli De Weta. Před sto lety byly naše záležitosti v dobrém i ve zlém vítězně řízeny rétoriky. Nyní jsou naše záležitosti beznadějně bříděny silnými mlčelivci. A zrovna tak jako toto zavržení velkých slov a vel­kých vidin vyvolalo pokolení malých lidí v politice, vyvolalo pokolení malých lidí v umění. Naši moder­ní politikové se dovolávají kolosální výsady Caesara a Nadlidí, osobují si, že jsou příliš praktičtí, aby byli čistí, a příliš vlastenečtí, aby byli mravní; výsled­kem toho však je, že kancléřem pokladu je vtělená prostřednost. Naši noví umělečtí filosofové se dovo­lávají téže morální výsady, volnosti bořit svou ener­gií nebe i zemi; ale výsledkem toho je jen to, že vtě­lená prostřednost je nositelem titulu Poeta laureatus. Neříkám, že není silnějších lidí než tito; může však někdo říci, že existují silnější lidé než ti staří lidé ovládaní svou filosofií a proniknutí svým nábožen­stvím? Může být spor o to, zdali vázanost je lepší než svoboda. Bylo by však komukoli těžko popříti, že je­jich vázanost zmohla více než naše svoboda.

Teorie o nemorálnosti umění zakotvila pevně v přís­ně uměleckých kruzích. Mají volnost vytvářet vše, co se jim zlíbí. Mají volnost napsat »Ztracený Ráj«, v němž Satan přemůže Boha. Mají volnost napsat Božskou komedii, v níž nebe bude pod podlahou pekla. A co učinili? Vytvořili v svém celku něco vět­šího nebo krásnějšího než věci pronesené zuřivým ghibellinským katolíkem, ztrnulým puritánským učitelem? Víme, že vytvořili jenom několik rondelů. Milton je předstihuje nejen ve své zbožnosti; předsti­huje je i v jejich neuctivosti. Ve všech jejich drob­ných knížkách veršů nenajdete skvělejšího vyjádře­ní vzpoury proti Bohu, než je vzpoura Satanova. Rovněž nenajdete takového pocitu pohanské vzne­šenosti, jaký prožil ten prudký křesťan, který vylíčil Faranata zdvíhajícího hlavu jakoby v pohrdání sa­mým peklem. A důvod je docela zřejmý. Rouhání je umělecký účinek, protože rouhání závisí na filosofic­kém přesvědčení. Rouhání závisí na víře a vytrácí se s ní. Pochybuje-li kdo o tom, ať si sedne a pokusí se vážně vzbudit v sobě rouhavé myšlenky o Thorovi. Myslím že jeho rodina ho na sklonku dne najde ve stavu jistého vyčerpání.

Ani ve světě politiky ani ve světě literatury se tedy zavržení obecných teorií nesetkalo s úspěchem. Je možné, že bylo mnoho šalebných a zcestných ideálů, jež čas od času mátly lidstvo. Rozhodně však v praksi nebylo ideálu, který by byl tak šálivý a zcestný jako ideál praktičnosti. Nic nepropáslo tolik příležitostí jako oportunismus lorda Roseberyho. Tento muž je vskutku význačným symbolem této doby — člověk, který je teoreticky praktickým člověkem, ale v prak­si je nepraktičtější než kterýkoli teoretik. Nic není v tomto vesmíru tak nemoudrého jako toto uctívání světské moudrosti. Člověk, který neustále přemýšlí o tom, zdali tato či ona rasa je silná, zdali tato či ona záležitost je slibná, je člověkem, který nikdy nebude v něco věřit dost dlouho, aby tomu pomohl k úspě­chu. Oportunistický politik je jako člověk, který by nechal kulečníku, protože byl v něm poražen, a ne­chal by golfu, protože v něm podlehl. Nic není pro praktické účely tak slabé jako tato nesmírná důleži­tost přikládaná bezprostřednímu úspěchu. Nic nese­lhává tolik jako úspěch.

Shledav, že oportunismus selhává, byl jsem přive­den k tomu, abych se naň podíval důkladněji, a tudíž abych poznal, že musí selhat. Uvědomuji si, že je mnohem praktičtější začít od začátku a rozebírat teorie. Vidím, že lidé, kteří se navzájem zabíjeli pro pravověrný výklad formule »homoousion«, byli mno­hem rozumnější než lidé, kteří se hádají o zákon o vý­chově. Neboť křesťanští dogmatikové se pokoušeli založit království svatosti a snažili se nejprve dojít k přesné definici toho, co je vlastně svatost. Naši mo­derní pedagogikové se však snaží zavést náboženskou svobodu, aniž se pokoušejí stanovit, co je to nábožen­ství nebo co je to svoboda. Jestliže staří kněží vnuco­vali lidstvu jisté přesvědčení, aspoň si předtím dali práci, aby je objasnili. Bylo ponecháno moderním da­vům anglikánů a nonkonformistů, aby pronásledo­vali pro nauku, aniž ji vůbec vymezili.

Z těchto důvodů i z mnohých jiných jsem na pří­klad já došel k víře v návrat k základům. Taková je obecná idea této knihy. Chci se zabývat svými nejpřednějšími současníky nikoli osobně nebo čistě lite­rárním způsobem, nýbrž se zřetelem ke skutečnému obsahu nauky, kterou hlásají. Nezabývám se panem Rudyardem Kiplingem jako svěžím umělcem nebo bujarou osobností; zabývám se jím jako heretikem — to jest jako člověkem, jehož názory na věci mají tu smělost, že se liší od mých. Nezabývám se panem Ber­nardem Shawem jako jedním z nejskvělejších a nejpoctivějších žijících lidí; zabývám se jím jako here­tikem — to jest člověkem, jehož filosofie je docela solidní, docela důsledná a docela pochybená. Vracím se k doktrinální metodě třináctého století, podněcován povšechnou nadějí, že to k něčemu povede.

Dejme me tomu, že na ulici dojde k velikému rozruchu pro nějakou věc, dejme tomu pro pouliční svítilnu, kterou chce mnoho vlivných osob strhnout. Je tázán o radu šedě oděný mnich, který je duch středověku, a on začne rozkládat suchopárným způsobem scholastiků :»Uvažujme nejprve, bratří, o ceně světla. Je-li světlo samo o sobě dobré —« V tu chvíli je dosti po­chopitelně sražen k zemi.Všichni lidé se vrhnou k švítilně, v deseti minutách je svítilna stržena a všichni si navzájem gratulují k své nestředověké praktičnosti. V dalším postupu však už věci nejdou tak hlad­ce. Někteří lidé strhli svítilnu proto, že chtěli zavést elektrické světlo; jiní protože potřebovali staré žele­zo; někteří protože chtěli mít tmu, protože jejich skutky byly zlé. Některým se zdálo, že to byla ne­dostatečná svítilna, jiným, že to byla příliš veliká sví­tilna; někteří se do toho dali, protože chtěli rozbít městský majetek; jiní proto, že chtěli rozbít cokoli. A tak se rozpoutá ve tmě zápas a nikdo neví, koho bije. A tak se postupně, dnes nebo zítra nebo pozítří, dojde opět k přesvědčení, že nakonec měl mnich prav­du a že všechno závisí na tom, jaká je filosofie světla.

Jenže o čem jsme mohli debatovat pod plynovou lam­pou, o tom teď musíme debatovat ve tmě.