někdy asi nejspíš v r. 1984, při výročí bitva u Lipan, jela delegace synodní rady či příslušného seniorátního výboru položit věnce či co k památniku bitvy, samozřejmě v doprovodu (proti-)církevních tajemníků. Shodou okolností tam zrovna přijel i autobus či dva světských zájezdů a když viděli faráře vystupovat z auta, žádali si výklad o bitvě. Tajemníci takovou osvětovou akci nepovolili, ale připustili modlitbu. Takže dotyčný senior (asi Kejř nebo Souček) v krátké půlhodinové modlitbě vyložil celou bitvu a její význam (-:

Je mi líto, že těžko najdeme společnou řeč, protože se lišíme již v samém základě – tedy v kritériích pro to, co je “přesné” a co jsou “smyšlené polopravdy”. Abychom vůbec mohli začít, je třeba si tato kritéria vyjasnit. Jsem přesvědčen o tom, že to, co je pravda – a to, co za pravdu považuji, “jak to cítím” se mnohdy výrazně odlišuje – nemohu se zde spolehnout pouze na své dojmy, pouze na efekt toho, co na mě působí. Pravdou je pro mě zjevení Boha v Ježíši Kristu a kritériem verbálního vyjádření této pravdy pak písma Starého a Nového zákona. Podle nich poměřuji a hodnotím, co je pravda a co je smyšlené. Jestli tomu dobře rozumím – pro Vás toto kritérium neplatí, pak by mě samozřejmě zajímalo, podle čeho hodnotíte pravdivost, resp. nepravdivost Vy.

Vámi zmíněná definice toho, co znamená být v Kristu vyjadřuje velmi trefně to, jak o bytí v Kristu uvažují mnozí křesťané(přehlédnu-li některé heretické prvky). Takové vyjádření bude dokonce dnes velmi oblíbené a obecně přijatelnější – protože rezonuje se současným individualismem.

Nejspíš jste dobře porozuměl tomu, že se mi toto pojetí jeví – ve světle Písma – přinejsmenším jako příliš zúžené. Být v Kristu a být součástí společenství církve (a tím samozřejmě nemyslím ani “kostel” ani “bezduše omílané modlitby”) patří neodmyslitelně k sobě. Tradiční, české “v Boha věřím, ale církev nepotřebuji” – je z teologického hlediska vnitřně rozporný výrok. V druhé části mluvčí ukazuje, že vůbec neporozuměl části první – nebo jí myslí něco zcela jinou víru, než tu, ke které nás vede Bůh skrze Písmo. Je to něco jako říci – toho člověka miluji, ale odmítám s ním mluvit.

Stručně řečeno – víra, stejně jako láska není kategorie stavu, ale kategorie vztahu. Není “uvnitř” člověka, ale děje se mezi člověkem a Bohem, ale také mezi člověkem a jiným člověkem. Vede ke konkrétním vztahům, vede k vyhledávání společenství s těmi, kteří věří a ke vztahu zvěstování dobré zprávy těm, kteří nevěří. Proto Pavlovo “být v Kristu” souvisí s účastí na společenství těla, jehož je Kristus hlavou. Bez těchto vztahů ztrácí víra svůj obsah a stává se pouhým pocitem, přesvědčením o jakési jednotě s Bohem, které může být – bez korekce Písma a povzbuzování a napomínání sester a bratří velmi snadno klamné. Díky Bohu však nejsme na to “být v Kristu” sami.

S pozdravem
b.