blahovej.cz

Sestry a bratři, vítám vás dnes u šestého dílu našeho letního seriálu, ve kterém se zabýváme pěstováním ovoce Ducha, tak jak jej zmiňuje apoštol Pavel v listu Galatským. Ovoce Ducha je metaforou pro určitý druh jednání, který vzniká a vyrůstá na základě následování Ježíše Krista. Hovoříme o něm takto podrobně proto, abychom je dokázali dobře rozpoznat, bránit před škůdci a podpořit jeho růst.

Dnes svou pozornost zaměříme na charakteristiku ovoce Ducha, pro kterou řečtina užívá slova pistis, což znamená věrnost, ale také víra, nebo důvěryhodnost. Jako u předchozích charakteristik ovoce Ducha, si i nyní pomůžeme připodobněním. Věrnost ovoce Ducha je jeho stopkou. Stopkou věrnosti se ovoce pevně přidržuje větve, ze které vyrůstá a skrze stopku věrnosti a víry, čerpá všechny živiny potřebné k růstu.

Bez stopky věrnosti nemůže vyrůst nejen ovoce Ducha, ale vůbec žádné ovoce. Každý, kdo chce mít dobré zaměstnání, dobrý manželský a rodinný život, každý kdo chce být dobrým přítelem, kdo chce tvůrčím způsobem zužitkovat svůj talent, poznává, že přelétavost a nevázanost může být krátkodobě příjemná, ale bez věrnosti, která vytrvá i v období těžkostí, zůstávají v životě přelétavého člověka jen na zem popadané nezralé zárodky pláňat. Množství nových začátků, ale žádné ovoce. Bez stopky věrnosti, ovoce nevyroste.

Pro život víry to platí ještě ve vyšší míře, vždyť – jak jsme si už řekli – pro věrnost a víru používá řečtina dokonce stejný termín. Náš Pán nám řekl: Beze mne nemůžete nic učinit. A proto víme, že se musíme věrně přidržet toho, který nás nese a vyživuje naše tělo, ducha i duši. Jako ve všech ostatních charakteristických rysech ovoce Ducha i zde naším zdrojem a příkladem Ježíš Kristus a jeho víra, jeho věrnost, která nám přinesla spásu.

V evangelijním textu, který jsme četli, Petr vyznává: Ty jsi Mesiáš. Ježíš však věděl, že jeho Mesiášské poslání má jiné požadavky a způsoby, než ty, které od Mesiáše tehdy židé běžně očekávali. Věděl, že musí jít jinou cestou, kterou mu vytyčil jeho Otec, že musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. Věděl, že jeho cesta není cestou světské moci a politické síly, ale cestou bezmoci, která bude nakonec korunována zjevením moci Boží ve vzkříšení. V Písmu také čteme, že hlavním svodem, který na Ježíše Krista nastražil satan, bylo pokušení opustit tuto těžkou cestu, opustit věrnost úkolu, který před ním ležel – zpronevěřit se svému poslání – a stát se takovým Mesiášem, jakého si lidé představovali a chtěli. A nyní znovu rozpoznává satanův hlas v napomínání jednoho ze svých nejbližších – učedníka Petra. A znovu tomuto pokušení odolává. “Odstup ode mne Satane, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.” Ježíš Kristus zůstal věrný Otcovu poslání, vyšel na cestu do Jeruzaléma, přestože věděl, co ho tam čeká.

Ještě z kříže volá: “Svého ducha kladu do tvých rukou,”. Cituje Žalm, který pokračuje slovy: “vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.” (Ž 31,6) V události ukřižování došla svého vrcholu věrnost Syna, věrnost až na smrt. V události vzkříšení se zjevila věrnost Otce, věrnost a spolehlivost a jistota pevnější, než jistota smrti. Je to věrnost Boží, která přečká utrpení i smrt. Díky věrnosti Ježíše Krista, jsme i my zachráněni a ospravedlněni. A v moci Ducha svatého jsou do bezpečného svazku věrnosti Otce a Syna připojováni i všichni ti, kteří Ježíše Krista následují. Žít novým životem v Kristu, to znamená žít v moci Ducha věrně ve vztahu k Bohu, ve vztahu ke svému povolání, ve své rodině i ve sboru.

Katalog těch, kteří nás předešli ve víře ze známé jedenácté kapitoly listu Židům, připomíná množství příběhů z Písma, ve kterých hrála rozhodující roli právě věrnost – důvěra v Hospodina se kterou v klíčových okamžicích svědkové víry jednali rozhodně a poslušně. Věrnost se – snad více, než jakákoliv jiná charakteristika ovoce Ducha – však musí osvědčit.

Jako Ježíšova věrnost, tak i věrnost jeho následovníků prochází skrze zkoušky a pokušení. Na základě svědectví Písma můžeme říci, že každé pokušení, kterému čelíme, je ve své nejhlubší podstatě sváděním k nevěrnosti. Ten dávný nepřítel, který by nás chtěl přivést k pádu, usiluje především o narušení naší důvěry vůči Bohu. Hřích je takový čin, ve kterém se chováme, jako by Bůh nebyl důvěryhodný, nebo jako by Boha vůbec nebylo. Hřích je projevem nevěrnosti. A stejně jako věrnost přináší nový život a bezpečnou stabilitu, nevěrnost přináší zhoubu a zánik.

Slyšte slovo Hospodinovo, synové izraelští! Hospodin vede spor s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha. Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá krev. Proto země truchlí, chřadnou všichni obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo, hynou i mořské ryby. (Oz 4, 1-3) Proč to všechno? Podobná zkáza se začíná šířit všude tam, kde chybí věrnost vůči Bohu i vůči lidem. Poslední časy se vyznačují mimo jiné tím, že věrnost je v nich nedostatkovým zbožím. Kristus pokládá svým učedníkům řečnickou otázku – zdali Syn člověka, až přijde, zda nalezne na zemi víru, věrnost?

My však toužíme po tom, aby nás náš Pán nalezl věrné. A proto si připomínáme také to, že náš Bůh je věrný a nedopustí, abyme byli podrobeni zkoušce, kterou bysme nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou nám připraví i východisko a dá nám sílu, abysme mohli obstát. Sám Hospodin ve své věrnosti pečuje o naší věrnost. Dává jí vyrůst skrze moc svého Ducha, který je stále s námi.

A proto si připomínejme věrnost Boha Otce i Syna i Ducha, utíkejme od pokušení, které chce naši věrnost Bohu otupovat a rozrušovat, posilujme se vzájemně ve zkouškách, ve kterých se má naše věrnost osvědčit, a usilujme o to být věrní úkolům, které nám náš Pán svěřil – v těch velkých, i v malých. Kéž, až se náš Pán vrátí a bude účtovat, můžeme slyšet ona krásná slova: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.’ Amen.

Sestry a bratři, milí přátelé, Písmo často připodobňuje jednání a myšlení člověka k ovoci. Každý život přináší určité plody. Občas sladší, občas kyselejší pláňata – podle podmínek, ve kterých lidé žijí. Pozemské plody mají vždy svou zemi původu – a podle ní se často snažíme odhadovat, jak budou chutnat. Ten, kdo srovná čínský a český česnek to dobře zná. O plodech lidského jednání mluvíme podobně. Říkáme – není se třeba divit, že jedná tak, jak jedná – vždyť byl v dětství trápen, nepoznal svého otce, špatně ho vychovávali – nebo naopak – ten je z dobré rodiny, měl zázemí a podobně. My, kteří věříme v Boha, však víme, že na pěstování ovoce nejsme sami, že naše plody nemusí být ubité a chudé, kvůli těžkému dětství, kvůli nemocem a soužení, které nás tísní. Vždyť Bůh nám dal svého Ducha. On je zdrojem a silou k tomu, aby se v našich životech urodilo zvláštní ovoce, které není v našich zeměpisných šířkách běžné. Je to ovoce, které nemá zemi původu, protože pochází z nebes. Je to ovoce od Hospodina, ovoce Ducha. Vítejte tedy u pátého dílu našeho letního pěstitelského seriálu.

V minulých dílech jsme mluvili o semínku tohoto ovoce, kterým je láska. O jeho šťávě – radosti, o jeho okrouhlém tvaru, kterým je pokoj a o jeho zralé barvě – trpělivosti. Dnes se (a to rovnou dvakrát) zakousneme do jeho sladké dužiny, abychom si připomněli jeho laskavost a dobrotu. Laskavostí a dobrotou ovoce Ducha se budeme zabývat najednou, protože jsou to skutečnosti velmi blízké a podobné. Kraličtí dokonce překládají – dobrotivost a dobrota. Laskavost a dobrota patří spolu s trpělivostí do oblasti lidských vztahů. Zatímco trpělivost nás učí jak nejednat – tedy v hněvu, laskavost a dobrota ukazuje jak jednat. Řecké slovo chréstos, neznamená totiž jen laskavý, nebo dobrotivý, ale také použitelný a užitečný. Jde o prokazování laskavosti a dobroty vůči druhým. Není to jen názor, či postoj – skutečná laskavost se musí prokazovat v činu, musí být užitečná a používaná.

Kdybychom si měli pod slovem laskavost něco představit, napadnou nás nejspíše drobné činy laskavosti. Laskavý člověk druhému podrží dveře, počká na pomalejšího, pustí staršího sednout v autobuse, usměje se na unavenou pokladní. To je všechno jistě dobré, a velmi milé a bylo by na světě lépe, kdyby k sobě lidé byli takto laskaví. Ale chceme-li porozumět ve větší šířce a hloubce, tomu co laskavost znamená a co přináší, musíme hledat ještě jinde. Pohleďme na laskavost a dobrotivost Boží, která se ukazovala v životě Pána Ježíše Krista. Například v případě cizoložné ženy, kterou k Ježíšovi přivedli zákoníci a farizeové, aby ho mohli obžalovat, že nedodržuje Mojžíšův zákon. Po tom, co se všichni se studem vytratili, řekl Ježíš: “Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ona řekla: Nikdo Pane. Ježíš řekl: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš! Kristova laskavost a dobrota je napájena spodními proudy Božího milosrdenství. Pramen laskavosti vyvěrá z evangelia – tedy ze zvěsti, která nás ubezpečuje, že žijeme v čase milosti, v němž se Bůh rozhodl vypořádat se hříchem – ne skrze soud a trest, který často hříšníka ještě více zatvrzuje, ale skrze odpuštění, milosrdenství a dobrotu – skrze laskavost. Nedůvěřivý člověk se zeptá – copak laskavost a dobrota někoho může přivést k pokání? Odpovídáme slovy apoštola Pavla: Copak snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Má-li se v našem světě něco změnit k lepšímu, nestačí lepší zákony, vyšší tresty, nebo o něco uvědomělejší občané – je třeba aby se změnil člověk. A změna člověka je možná jen skrze pokání – skrze vyznání vin, prosbu za odpuštění a změnu smýšlení. A k pokání nás podle apoštola Pavla nevede pouze soud, tresty a hrozby, ale především dobrotivost a laskavost Boží – jeho chréstos. Nemluvíme tedy dnes pouze o nějaké drobné laskavosti – ale o laskavosti a dobrotě Boží, která má moc vést k pokání, jenž je počátkem proměny člověka. Máloco na světě je tak vzácné, potřebné a silné, jako laskavost a dobrotivost Boží.

O to víc se smíme radovat z toho, že my, kteří jsme okusili, že “Pán je dobrý”, můžeme v moci Ducha nést ovoce laskavosti a dobroty a skrze laskavost sloužit druhým k pokání. Vždyť evangelium je laskavou zvěstí – ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. Laskavý Pán k sobě zve všechny unavené a obtížené břemenem vin a námahy a říká – učte se ode mne a vemte na sebe mé jho. Protože mé jho je chréstos, je to jho laskavé, jho laskavosti.

Milé sestry a bratři, druhou příchutí dužiny ovoce ducha je dobrota – činění dobrého. Často slyšíme a někdy i říkáme, že člověk sám od sebe nemůže nic dobrého vykonat. Některé proudy tradice reformace kladou důraz na lidskou zkaženost – a jistě vyjadřují důležitou část pravdy. Naše mluvení a myšlení by se však nemělo orientovat na dílčích principech, ale na celistvějším výhledu, který nám dává Písmo. Nejsme přeci zvěstovatelé vlastní zkaženosti, ale něčeho mnohem důležitějšího. Všimněte si, že téměř vždy, když v epištolách čteme o vědomí vlastní nehodnosti, o zkaženosti lidské přirozenosti, následuje slovo ale, nebo avšak – a pak přichází dobrá zvěst, pak přichází to nové. Stará přirozenost, která nemohla vykonat nic dobrého je v Kristu mrtvá. Nemáme se k ní hlásit, nemáme se s ní identifikovat. Občas se probouzí, dělá si na nás nároky. Občas jsme svedeni a hřešíme a pak musíme své hříchy vyznat – ale to nic nemění na tom, že jsme nové stvoření. A vždy když Bůh něco stvoří, je to dobré. Ano, když jsme žili bez Boha, nemohli jsme konat dobro a dobro v nás nepřebývalo, ale znovu jsme se narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží.

Buďme tedy, podobně jako Žalmista David svědky o Boží slávě a důstojnosti. Buďme věrnými svědky o Boží laskavosti, která nás přivedla k pokání, ale také nám dala znovu se narodit k životu, a nést ovoce laskavosti a dobroty. Přeji nám všem, abychom nesli ovoce v hojnosti. Amen.

Milé sestry a bratři, vážení přátelé, vítám vás u čtvrté části našeho letního pěstitelského seriálu, v kterém mluvíme o vlastnostech a růstu ovoce Ducha. Začneme dne s přihlédnutím ke starozákonnímu textu, který jsme četli.

Představte si okamžik, kdy Mojžíš sestoupil z hory se dvěma deskami od Hospodina a uviděl Boží,vyvolený a vyvedený lid, jak křepčí kolem zlatého telete. Ještě před chvíli se za Izrael přimlouval u Hospodina, aby ho nevyhlazoval a Hospodin skutečně upustil od svého hněvu. Jenže teď uviděl, do jakého modlářství a obludností lid padl, jak rychle vyměnili živého Boha za sochu zlatého býčka. A v tom mu došla trpělivost. Po tom, co vydržel všechno reptání, remcání, neposlušnost a pomluvy od těch, které vedl a za které se u Hospodina přimlouval, už toho měl zkrátka dost. Roztříštil desky zákona, dal rozdrtit modlu a rozpoutal masakr. A po tom všem se vrátil, na Hospodinovu horu, aby se za svůj lid znovu přimlouval. “Ach, Hospodine, tento lid spáchal veliký hřích. Můžeš jim ten hřích ještě odpustit, nebo už s námi všemi skoncuješ? A Hospodin jej nechal znovu vytesat desky z kamene, a znovu na ně napsal slova zákona – a pak se dal Mojžíšovi znovu a hlouběji poznat. Po nejhlubší krizi, po velkém selhání lidu, po tom, co se i Mojžíš – ten nejtišší z lidí – rozčílil, vyslovuje Hospodin před Mojžíšem své jméno – Hospodin, Hospodin. Bůh plný slitování, milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný.

Jaký je Bůh? Je neskonale trpělivý. Nemusel by být, ale je. Člověk nemá právo na to, aby s ním měl Hospodin trpělivost – a přesto jí má. V tom spočívá hloubka trpělivosti. Trpělivost znamená být pomalý k hněvu. Trpělivost znamená upustit od pomsty a odplaty za zlé, které vůči nám někdo vykonal. Původní význam slova trpělivost zmůžeme doslova přeložit větou “mít dlouhý dech”. Je to ten okamžik, ve kterém jste na samém okraji výbuchu, ale místo toho se zdlouha nadechnete, pomalu vydechnete, uklidníte se a projevíte trpělivost. Být trpělivý neznamená přehlížet nespravedlnost, není to pouhá nezaujatá pasivita, znamená to reagovat bez hněvu, rozčílení, nebo podrážděnosti.

Taková trpělivost patří k projevům ovoce Ducha. Říká se, že trpělivost je matkou všech ctností a něco na tom bude. Všechny ostatní ctnosti, všechny ostatní součásti ovoce Ducha bez trpělivosti budou jen krátkodeché a nezralé. Je-li láska semínkem ovoce Ducha, radost jeho chutnou šťávou, pokoj dokonalým tvarem, pak trpělivost je barvou ovoce, podle které poznáme, že je zralé. A na zralou barvu musíme umět čekat. Ovoce Ducha se nedá nakoupit v nějakém duchovním supermarketu. Neleží na regálech, ke kterým bychom mohli v modlitbě pouze vztáhnout ruku a dát je do nákupního vozíku. Trpělivost ovoce Ducha vyrůstá svým vlastním tempem, chce svůj čas. Kdybychom mohli jíst pouze ovoce, které jsme sami vypěstovali, rozuměli bychom tomu mnohem lépe. “Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště.” povzbuzuje své čtenáře Jakub.

Dnešnímu člověku je však většinou bližší mentalita zákazníka a manažera, než zahrádkáře, nebo rolníka. Moderní svět je sférou hyperaktivity, instantních a expresních řešení jednoho kliknutí. Trpělivost není na pořadu dne, protože lidské ruce jsou svázané náramky uzávěrek. Nemáme čas, jsme busy. A uprostřed takového světa stojí církev, společenství těch, kteří jsou povoláni k trpělivosti. Společenství, které má všechen čas světa k tomu, aby oslavovalo Hospodina, a aby ve své každodenní práci a v rodinách očekávalo plody ovoce Ducha. Náš čas není komodita, ale dar. Pro nás neplatí, že čas jsou peníze. Čas je obdobím, které je nám svěřeno k tomu, aby se v něm osvědčila naše víra, a aby v něm dozrály plody trpělivosti. Když vše jde podle našich představ, považujeme to za požehnání. Hospodin nás však milosrdně obdařuje větším požehnáním okamžiků, kdy tomu tak není. Tehdy nás totiž učí trpělivosti. Příjemné chvíle přicházejí a odcházejí, trpělivost je však ovoce, které přetrvá.

Trpělivost křesťana pochází především z osobní zkušenosti s trpělivostí Boží, o které jsme mluvili na začátku. Ten, kdo si je vědom toho, jakou neskonalou trpělivost projevuje Hospodin vůči nám, třebaže tak často selháváme, opakujeme stejné chyby, a dokonce i když sami ztrácíme trpělivost a lámeme nad druhými hůl, místo desek zákona, ten, kdo v pravdě uslyší Boží jméno -  Hospodin, Hospodin, Bůh plný slitování, milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, ten má ve svém životě vzor a zdroj trpělivosti. Také proto oslavujeme Hospodina a děkujeme mu za jeho trpělivost s námi i se světem. “Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání”, čteme v listu apoštola Petra.

Boží trpělivost se nejhlouběji prokázala v Ježíši Kristu, který nesl kříž. Neutrpěl jen urážky, či nespravedlnost. Uhodilo na něj všechno zlo světa s nejvyšším představitelným vztekem a agresí. A náš Pán to vše trpělivě snášel, aniž by oplácel stejnou měrou. Ukázal nám tak, že utrpení, které přináší hřích, není možné překonat hněvem, či pomstou, protože ty utrpení pouze rozmnožují. Z koloběhu hříchu, násilí, utrpení a pomsty vede jen jedna cesta – cesta Kristovy trpělivosti.

Trpělivost je nad to lakmusovým papírkem opravdovosti naší naděje. Netrpělivý člověk nevěří v budoucnost a netrpělivá vznětlivost může být znamením, že zapomínáme na to, že naše budoucnost i budoucnost světa zůstává pevně v rukou Božích. Ten kdo má naději, že Pán přijde a zjeví svou spravedlnost, má důvod k trpělivému očekávání.

A konečně, sestry a bratři, k trpělivosti nás vede také památka večeře Páně, kterou dnes budeme společně slavit. Léčí nás z naší netrpělivosti, tím že nám připomíná trpělivost Božího odpuštění, jeho trvalou věrnost smlouvě uzavřené v Ježíši Kristu a vymaňuje nás z tlaku přítomného netrpělivého času, protože je nejen památkou minulého, ale také předznamenáním budoucího, až s námi náš Pán bude pít kalich nový, v království svého Otce. Přeji nám všem, abychom nesli ovoce v hojnosti. Amen.